Hledají a udělají cokoli, aby to nenašli. Touží se dotknout podstaty a zároveň se jí vyhýbají jako čert kříži. Hlásají a hledají pravdu, ale tu nejdůležitější raději odmítají vidět. Utíkají ke vznešeným slovům a naukám, každý týden absolvují jiný seminář, neustále léčí svou duši i srdce, ač zůstávají pořád stejně zranění. Kážou, že vše je tak jak má být, ale jejich život tak nevypadá. Horlivě mluví o míru a harmonii, ale v jejich nitru zuří válka.
SPIRITUÁLNÍ HLEDÁNÍ V MLZE …
Snad si to ani neuvědomují, ale duchovní cesta, spiritualita či osobní rozvoj se pro ně stal pastí a zrádnou mlhou, která je odvádí od toho vskutku důležitého. Dává jim pocit zadostiučinění, že na sobě pracují, rozvíjí se a postupují vpřed. Jsou ale na cestě zapomnění, na cestě iluze pokroku. Postupně se vzdalují svému prameni, na kterém sedí obrovitá žába.
Objímají stromy, ale nedokáží láskyplně a upřímně obejmout své rodiče. Pohrdají penězi a ve skrytu duše po nich touží. Dívají se přes prsty na své sousedy a přitom na sociální sítě sdílí další motivační citát. Odpoledne kolegům v práci vysvětlují princip všeobjímající lásky a večer se do krve hádají s partnerem. Upínají se k minulým životům a dokonale se vyhýbají tomu stávajícímu. Jejich slova se nápadně liší od jejich skutků.
STRACH – ČELIT NEBO UTÉCT?
O kom je vlastně řeč? O těch, kteří se vydali se na duchovní cestu, aby nemuseli čelit vnitřním démonům, které neumí zpracovat. O těch, pro které se osobní, duševní a spirituální rozvoj stal berličkou a únikem před reálnými problémy.
Jsou odpojeni od svých emocí. Jsou odpojeni sami od sebe a proto tak urputně hledají napojení kdekoli to je možné. Nevím, zda těchto lidí přibývá, ale setkávám se s nimi stále častěji. Duchovnost se pro ně stala náplastí na zraněnou duši.
CESTA K SOBĚ JE VYSVOBOZENÍ …
Když se s nimi bavím o jejich životě, postupně rozkrýváme vytěsněné bolesti, traumata, zranění, křivdy a potupy, které se snaží překrýt vším možným duchovním. Sami postupně zjišťují, že cesta vede skrz otevření se potlačeným emocím. Až po jejich prožití mohou být opravdu šťastní a spokojení. Od naučených pravd k vlastním prožitkům. Od potlačení k přijetí. Opravdovému upřímnému přijetí, ne přijetí vyčtenému z moudrých knih.
Cestou je čelit svým strachům. Dovolit si být opět zranitelný. Mít ochotu zbavit se svého vznešeného duchovního brnění. Přestat se podceňovat (ano mnoho z nich si vůbec nevěří). Přiznat si nahou pravdu a své hranice. Přestat si přikrášlovat svět a povyšovat se nad zástupy „nevědomých“ lidí. Udělat přesně to, o čem tak rádi mezi sebou hovoří – rozpustit svoje ego v nekonečném oceánu vesmírné lásky.
Zdroj: Aleš Vavřinec