intuitivní feng shuej

06.04.2015 15:46
Svět ztratil své smyslové centrum: náboženská svatá poselství, politická kréda 
a sociální orientace ztratily svou pořádající sílu, svou schopnost, svůj původní smysl. 
Navíc přibývá odcizení se přírodě, duševní chlad, mocenský a konkurenční boj, 
enormní nárůst kriminality, násilí a agrese. 
Je potřeba se obklopit ochrannou schránkou, abychom nebyli vystaveni těmto nepříjemnostem. 
Avšak dům a byt by neměly být místem úniku, ale místem regenerace.
Pokud člověk natankuje ve svém domě dostatek síly, je vyrovnaný a spokojený, může také 
lépe jednat ve vnějším světě. Je pak více vyzbrojen vůči nepříznivým faktorům vnějšího světa,
které k němu proudí zvnějšku. A stále znovu se ukazuje, že ten, kdo jedná z pozice vnitřní síly, 
vyrovnanosti a zdraví, přitahuje k sobě méně negativních událostí.
Feng shuej pomáhá zvýšením svého energetického potenciálu lépe odolávat výzvám života, 
posílit vlastní pozici a předcházet nemocem a utrpení. Člověk může prožívat sám sebe 
v celé své celistvosti, z níž získá více radosti ze života a spokojenosti. 
To otevírá zcela jiné možnosti a šance. 
Feng shuej dokáže vhodnými opatřeními pozvednout tok životní energie lidí tak, 
aby podpořily a urychlily proces uzdravování a způsobily energetický vzestup.
 
To, co způsobuje změnu a zlepšení v našem životě, je manifestace našich přání 
a představ v realitě, ve vnějším světě. Tím zviditelníme vše, co si přejeme v hloubce svého 
nitra, takže pak naše přání mají šanci projevit se ve hmotě. 
Takové vědomé chování může účinně uvést do chodu ty mechanismy, které nás dovedou 
k našemu přání. Naše nevědomí koresponduje s nevědomím jiného člověka, 
„pátrá“ na základě zadání toho, co hledáme, po čem toužíme, a inscenuje 
zdánlivě náhodná setkání a události tak, aby dosáhlo svého cíle.
Pokud se záměr nedaří, je většinou ještě nevědomé odmítání silnější než nový impulz.
 
 
Láska uzdravuje 
Síla srdce dokáže proměnit budovu, která pouze slouží materiálnímu užitku, na léčivé místo. 
Uzdravování je napravováním zla a obnovováním procesů vedoucích ke zdraví.
Uzdravující prostředí ale nepotřebují jen nemocní, je i pro zdravé, kteří chtějí vytěžit
ze svého žití, bytí, myšlení, cítění a konání co nejvíce. Je stejně důležité pro domov a prostory, 
kde pracujeme, jako pro stavby zasvěcené péči o zdraví.
Nemůžeme tvořit, aniž bychom zapojili své pocity, svou ze srdce vycházející péči.
Naše hodnoty se odrážejí v našich výtvorech a vyzařují z nich. Dnes se ve stavebnictví
spoléhá na stále více mechanických pomůcek. Urychlí a ulehčí práci a ušetří tak hodně dřiny.
Dostáváme tak s menší investicí více, ale platíme za to menším počtem otisků péče
v našem okolí. Stále více povrchů, které nás obklopují, vyrobily stroje, ne ruce a srdce.
„Větší výnos za méně investic“ tak nahrazuje péči a lidskost. Ačkoliv tvorba a výstavba
potřebují racionální přístup, každá žena v domácnosti ví, že jsou to síly srdce, které z domu
udělají domov. Místa s léčebnými schopnostmi závisejí na vzájemně obohacující rovnováze
ruky, srdce a hlavy.
Aby nás mohla místa uzdravovat, musí nás nabít životem pomocí živých kvalit vtisknutých
do neživé hmoty i pomocí ekologické harmonie nás spojit s rytmem, procesem a životem
přírody. Musí naplnit náš smyslový život harmonií a radostí pro všechny smysly. 
A musí ztělesňovat sdělení o hodnotě, podporu pro sebeúctu. 
Čím více se budeme moci podílet na procesech utváření, proměny a péče o lokality, 
tím silnější místa budou. A navíc, což je nutný důsledek těchto procesů, to musí být místa 
pro krásu. Takto vytvořená místa vštěpují hmotě význam ducha. To jediné může obhájit nároky
na životní prostředí, které s sebou všechny stavby, dokonce i ty nejekologičtější, přinášejí.
Snažíme-li se takto stavět, dostáváme se až za hranice pouhého zájmu o udržitelnost,
kterou již nelze vydělit, k potravě. Činnosti zasvěcené lidskému uzdravení ovlivňují
mnoho témat - uzdravení našeho prostředí i nás samých.
Na rozdíl od doby tradiční architektury, kdy byla ekologická harmonie, zakořeněná zvyky 
mnoha generací, předpokladem pro přežití, nás dnes naše schopnosti, očekávání
a každodenní zkušenosti s překonáváním přírodních hranic oddělují od proudů přírody.
Žijeme v komunitách nenapojených na místní kapacity, proměňujeme noc v den, zimu v léto,
cestujeme rychleji než jakýkoliv živočich a komunikujeme po celé planetě rychleji 
než se pohybuje stín země. Zřídkakdy zažíváme nespoutanou přírodu, nevidíme, jak roste
naše jídlo a co se děje s odpadem, a ani si nevšimneme chybějícího článku mezi všemi
těmito věcmi. 
 
 
Ať byl Bohem propůjčený svět, který zdědili naši předkové, 
jakkoliv divoký a přežít v něm bylo náročné, byl to svět v každé míře 
udržitelný, harmonický a krásný. To není svět, jaký vytváříme my. 
Jen málo z toho, co dnes děláme, jen málo míst, která utváříme, 
je udržitelných, harmonických nebo krásných. 
To není vědomá cesta - je to jen důsledek zvolených priorit, jiných hodnot.
 
To neznamená, že svět byl dokonalý. Byl netolerantní, nespravedlivý, pronásledovaný
chudobou a často násilnický. Myšlení minulosti propojovalo neznalost, 
předsudky a přijímání autority s moudrostí založenou na zkušenostech. 
Kdybychom jen věděli, jak oddělit zrno od plev!
Pocit bezpečí - před počasím, lidmi, stroji a dokonce i psychickými břemeny - je jádrem 
duchovních oáz. Tady můžeme být sami sebou, ne svým brněním.
Klid osvobozuje od potřeby maskovat útoky na naše smysly dalším šumem 
a umožňuje nám naslouchat vnitřnímu hlasu. Stačí osvobození od nepořádku, 
jemné povrchy a živé, ale nedramatické světlo. Aby místo povznášelo ducha, pomáhá,
když není přeplněné věcmi - jinak nás předměty příliš spojují s materiálním myšlením.
Ale příliš prázdná místnost může být nepříjemná, ba dokonce nelidská.
Jen jednoduché, ale ušlechtilé zařízení a jen to potřebné - včetně věcí nutných k jiným 
než užitkovým funkcím - dávají pokoji, zahradě či dvorku rovnováhu a jasný účel.
Pro posílení míst ve funkci rehabilitačního útočiště je důležité, jak do nich vstupujeme,
jak je opouštíme a jak se z nich vracíme do světa venku. Vstup, který nás vítá, 
znamená prostorové gesto - dláždění a cestu, která nás zavede dovnitř. 
Důležité je i ujištění o vnitřní akustice - počínaje slyšitelným zaklapnutím dveří,
přes měkké materiály pohlcující zvuk až po zvuk kroků na podlaze. Když odcházíte, musíte
si být jisti, že to místo je tak „silné“, že tu ještě bude, až ho budete znovu potřebovat.
Navíc, místa pro ducha musí být pravdivá. Čím více úrovní pravdy obsahují, tím více
významů zprostředkují. To je základem duchovní role ekologické architektury. 
Pravda je tak základní, že i sebemenší náznak podvodu všechno pokazí. Integrita formy 
a charakteru není vlastností, kterou lze místu dodat, ale je přímým výsledkem procesu 
jejich vzniku. Místa nezačnou existovat jako úplná. Vytvářejí se procesem. 
Čím více lidskosti - přístupu k místu jako daru - se na procesu podílí, tím oduševnělejší 
bude samotný proces i výsledné místo. 
 
Duch místa je podporován jeho atmosférou, jeho duší. 
K atmosféře zase přispívají proudy zkušenostních vztahů - způsob, jakým místo dýchá 
a gestikuluje, když se v něm pohybujeme. A to je výsledkem toho, co je zde přítomné, 
co je materiální podstatou místa - architektury, dláždění, zeleně.
Duch vypovídá o individualitě. Jen osobnosti umějí dávat. Dokážou to i skupiny, 
protože individualita skupiny je spojená s každým jejím členem. 
Instituce toto osobní napojení ztratily. Nemají srdce. Jejich „dávání“ až příliš často 
nenaslouchá - což rychle vede k zotročení.
Věci vytvořené člověkem jsou pro jiného člověka. Je v nich obsažen prvek dárcovství.
Předměty vyrobené strojem jsou člověkem jen navrženy, nikoli vyrobeny. 
Masově vyráběný nábytek v sobě nemá známky individuálního doteku. Nevyzařuje 
z něj dávání - ani dar, ani duch. A když se vyrábí z průmyslových - nepřirozených materiálů,
pak z něj nesvítí ani život.
 
Jak můžeme ve věku masové produkce vtisknout věcem stopy ducha?
Prvním krokem je samozřejmě úprava a dokončení budovy. Čím více jsou při tom potřeba
šikovné ruce, tím větší je zapojení srdce a tím silněji je prostor jeho účastí prosycen.
Právě účast srdce dává místu duchovní smysl. Lazurové nátěry zaměstnají opatrnou
jemností barev a „naslouchání světlu“ malíře jinak, než nutně přesné a neživé řemeslo 
běžného malíře pokojů. U lazury, jemného nanášení průsvitných barev a podobných technik
závisí kvalita na jemnosti vedené srdcem. Tyto na rukou závislé techniky zanechají,
ať už vědomě nebo nevědomě, stopy v duši. 
Pokojové rostliny nejenom zkrášlují prostor, čistí vzduch a vydávají vůni. 
Jsou živé a svůj život umějí vdechnout místnosti. 
 
 
Také rozličnost přináší na místo život, nejen díky stimulaci smyslů, ale také vdechováním 
různých nálad při naší cestě prostorem. Ekonomiky založené na masové produkci závisejí 
na uniformitě, takže individualitu potlačují. I v masově vyrobených stavbách ale dekorace 
a vybavení dávají příležitost změnit alespoň náladu a důraz místa, když už ne jeho tvar.
Okno orámované dřevěnými okenicemi, měkce vytvarované závěsy, ozvláštněné reflexními 
krystaly nebo dokonce vzorem na stropě, s podstavcem se zčeřenou vodou, to je něco
úplně jiného než tovární výrobek na holé zdi. Takové podpoření sil živlů může přidat další 
vrstvy významu a výživy a dekoraci povznést na krásu povznášející ducha.
V umrtvujícím prostředí nemůžeme být úplně lidmi. Mrtvá místa potřebují otisky duše, jinak
jsou to jen neživé kontejnery. Potřebují vklad individuálního darovaného ducha rukodělné
práce a zejména umění. Čím umrtvenější jsou, tím více ho potřebují. Pro živá místa jsou to
dodatky, ne však nutnost. Rukodělné výrobky jsou pravda dražší, ale při použití jednoduchých,
upřímných materiálů a péči při jejich výrobě to platit nemusí. 
Materiály, ze kterých je místo složeno, nás neovlivňují jen svým chemickým složením.
A nejde ani tolik o jejich minulost, budoucnost a svět, se kterým nás spojují. 
Jsou na nich vidět znamení času a tak nás spojují s životem a naplňují nás jím - nebo se 
k němu otáčejí zády. Pro neživé materiály znamená čas pouze degenerativní proces. 
Starý plast je prostě popraskaný a ošoupaný. Pro materiály, které ještě kráčejí po své 
životní cestě, jako dřevo nebo kůže, nebo jsou se živým světem spojeny, jako kámen nebo 
hlína, znamená stárnutí získávání otisků života. Dobře udržovaná kniha v kožené vazbě 
získá něco, co se podobá auře starého moudrého člověka - oba mají za sebou letité 
zkušenosti, aby radili a kárali s erudicí. Samozřejmě, kniha nemůže zmoudřet ještě více, 
její obsah je vytištěn a zafixován. Ale můžeme ji tak cítit - možná kvůli uctivému 
ocenění vdechnutému do ní generacemi čtenářů.
Nestojí tu proti sobě přemrštěná uměleckost a materialistická racionální hospodárnost.
Hospodárnost je opodstatněná, ať má zadavatel stavby jakkoliv vysoké příjmy, 
plýtvání však nikoliv. Jde o to, vytvářet místa posvěcená, taková, jež svou krásou 
pozvedají na duchu. Podvod, ať už jakkoliv promyšlený, bude mít opačný efekt. 
Aby byla pravdivá, musí být místa smysluplně zasazena do prostředí, sociálně zapojena 
do procesů vytváření našeho světa. K tomu, aby mohla být pravdivá a krásná, 
jim musíme dopomoci svým vedením a vůlí - nakolik je to v naší vědomé moci, 
a potom umožnit, aby proces jejich vzniku dál pokračoval za hranicí vědomého, 
za hájenstvím intuice. A jediná spolehlivá cesta do hloubek intuice spočívá 
v prohlubování vědomí.  
 
Autentičnost zní možná jednoduše, ale v naší době záměr nestačí. Můžeme nakupovat 
stavební materiály po celém světě, stavět budovy, v jakém tvaru se nám zachce a - s vyjímkou
legálních a nákladových omezení - i kde budeme chtít. Autentičnost vyžaduje, abychom 
ze zasazení stavby do okolního prostředí měli tak dobrý pocit, že bychom si místo neuměli
představit lepší bez ní. Aby byla stavba „na správném místě“, musí být sjednocena se svým 
kontextem, být zapojena do okolního prostředí a zároveň místo zušlechťovat a povznášet nad
tok všedního dne, pozvednout hmotu z všednosti, produchovnit ji.
Plevel v zahradách, přežije i přes veškeré pokusy o jeho likvidaci, zatímco vybraná rostlina 
zahyne při sebemenším zanedbání - plevel je tedy rostlina tak dobře přizpůsobená
svému okolí, že skoro nemůže nežít. Jinak řečeno, plevel je rostlina na správném místě.
Stavby a místa, která vytváříme, musí být na správném místě, tak jako plevel v zahradách,
ale zároveň musí mít posvátnou vyjímečnost zahradníkovy opečovávané květinky.
Je těžké naslouchat svému vnitřnímu hlasu, své úctě k posvátnosti všech věcí, když jsme plní
hluku a chaosu a kamkoliv se hneme, hrne se ho na nás víc a víc. Vnitřní prostor nejenže
umožní rozkvétat ducha - mnoho lidí tvrdí, že je nejdůležitějším základem vnějšího míru.
Možná není tak snadné vnitřního míru dosáhnout, ale budeme k němu mnohem blíže
v klidném prostředí. Klid nevychází pouze z designu, je pro něj klíčová „správnost“ - integrita
i bezešvé zapojení budov do okolního prostředí.
Takový klid je nezbytnou podmínkou pro to, aby nás místo mohlo naplnit uzdravujícím duchem.
Aby místo mohlo vyzařovat uzdravujícího ducha, musí být schopné transcendentální kvality.
Jeho materiální podstata, uspořádaná upřímně, správně a harmonicky, se musí pomocí 
duchovní náplně pozdvihnout nad každodennost. Duchovní náplň mu můžeme dodat my sami,
svým srdcem. Je to vlastně jediný možný způsob. Láska uzdravuje. Síla srdce dokáže proměnit budovu, 
která slouží pouze materiálnímu užitku, na léčivé místo. Uzdravování je napravováním zla 
a obnovováním procesů vedoucích ke zdraví. Je to víc než pouhá výživa. 
 
Uzdravující prostředí ale nepotřebují jen nemocní, je i pro zdravé, kteří chtějí vytěžit 
ze svého žití, bytí, myšlení, cítění a konání co nejvíce. Uzdravující prostředí 
prospívá nám všem. Je stejně důležité pro domov a prostory, kde pracujeme, 
jako pro stavby zasvěcené péči o zdraví. Jádrem léčby je růst k celistvosti. 
Celistvost znamená vyrovnanou integraci čtyř úrovní našeho bytí - těla, životní energie, 
duše a individuality. Vnitřní růst je proces duchovního vývoje - duch pozvedá 
hmotu - zatímco celistvost vyžaduje také uzemňující rovnováhu - hmota ukotvuje ducha.
Péči o životní energii se na rozdíl od starostí o hmotu a tělo věnuje pozornost jen zřídka.
Křivky a mobilita povrchu, charakteristické pro živé tvary, v nás vzbuzují podobnou 
energii, zatímco rovné linie, typické pro neživé fyzické síly a formy, vzbuzují 
při vytváření konceptu, emočních kategorií, tělesného pohybu a životní energie 
krystalizované, nehybné a na tíhu a hmotu vázané reakce. Obdobně, čím více 
se podílíme na procesech udávajících tvar, tím více energie získáváme. 
Proto může kreativní proces uvolnit energii, zatímco vyloučení z něj ji pohlcuje.
 
Vnější harmonie podporuje harmonii vnitřní - základ osobního i sociálního zdraví.
Jak říká čínské přísloví: „Bude-li harmonický domov, bude řád i ve státě. 
A když bude řád ve státě, bude na světě mír.“ Základní harmonie vyřeší rozpoložení 
sil tak, že vytvoří jeden krásný, živý celek. Rozložení sil však nevyřešíme jejich 
odstraněním. Absence podnětů je nutná. Harmonie - jako konverze schopná síly 
rozložit - vyžaduje, aby prvky navzájem reagovaly. Když se barvy, tvary a pohyby 
navzájem ovlivňují a konfliktní setkání se řeší zmírňujícími prvky, vznikne 
harmonický celek. Harmonie sice uzdravuje, harmonické prostředí však samo 
o sobě nestačí. Každodenní tlaky mohou destabilizovat. Vyvolávají napětí a vyčerpání. 
Vybudujeme si psychologické obranné mechanismy a šablonovité reakce, 
které můžou vyústit do nemoci. Potřebujeme okolí, které nás stresu zbaví, obnoví, 
oživí nás a znovu nás bude integrovat - zejména místa plná klidu, radosti, lidské 
vitality a sociální vřelosti. Ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv, potřebujeme 
přístup ke klidnému útočišti - svatyni. A na druhé straně - vřelé, společenské
srdce. Čím by bez nich byly domov, pracoviště a město?
 
 
Čím více života je ve formě a na povrchu, čím blíže je materiál ke svému přírodnímu 
zdroji, tím více klidná místa oživují; čím jsou drsnější, tvrdší a vyrobená bez podílu 
života, tím více umrtvují. Projevuje se tak duch jejich stvoření - bez života nebo 
naopak životem naplněný. Není divu, že oheň nebo plamen svíčky dokážou pokoj 
uklidnit a zútulnit, zatímco plochá tvrdost neonového světla z něj udělá tísnivou kobku. 
Takové vlastnosti jsou velmi jemné, ale jejich účinek nepřehlédnutelný.
V naší době rozdělených rodin, rozptýleného příbuzenstva a jednovrstvých „komunit“
je prokletím moderního života samota. Když člověk žije sám a nemá si s kým promluvit,
neexistuje žádné sociální prostředí, které by ovlivnilo jeho náladu; fyzické prostředí 
má úměrně větší vliv. Mezi krutým uvězňujícím tichem a tichem uctivým a mírným je 
obrovský rozdíl.
Pouhý povrch zdi, pokojové rostliny nebo v jehlanu odrážené sluneční světlo dokáže 
mnohé změnit. V srdci musí být uctivá atmosféra plná míru. Klid potřebuje vlastnosti 
odolné vůči frenetické aktivitě, soutěživosti a podobným asertivním tlakům; vlastnosti, 
které stojí mimo čas. Aby místa získala nadčasovou kvalitu, musí budovy patřit 
na místo, kde stojí, a vnitřní pohyb, nutný pro život, je třeba dovést do klidu. 
To, jak se hodí do svého okolí, setkávají se s půdou, komunikují s vegetací a způsob, 
jakým k nim přicházíme, z nich mohou udělat vnucené cizince - s latentní nestabilitou 
fotografie exponované uprostřed pohybu, nebo naopak věc žijící v míru se sebou, 
se světem, a vdechující nám do duše mír. Rušivá projekce ega tuto od času osvobozenou 
prostornost ničí. Aby mohlo klidné místo zaručit vnitřní prostornost, nesmí předstírat, 
musí mít upřímnost, jednoduchost a klid, pak mohou dát vnitřní svobodu k rozmachu. 
 
DŘÍVĚJŠÍ STAVITELÉ PŘIHLÍŽELI KE GEOMANTII A K TOMU,
CO DNES NAZÝVÁME GEOBIOLOGIÍ.
VĚDĚLI, ŽE MAJÍ SLADIT ODPOVÍDAJÍCÍ TECHNOLOGII S PROPORCEMI 
MÍSTA - A UVÉST JE DO SOULADU S  KONTINENTÁLNÍ
PROSTOROVOU MŘÍŽKOU.
BYLI SROZUMĚNI S TÍM, ŽE MAJÍ RESPEKTOVAT HARMONII
BIPOLARITY, A TAK ORIENTOVALI SVÉ STAVBY PODLE MAGNETICKÉHO
POLE ZEMĚ SE SMĚRU SEVER-JIH.
UVNITŘ TĚCHTO STAVEB PAK I DNES, S ODSTUPEM MNOHA
TISÍCILETÍ, CHYBĚJÍ JAKÉKOLIV RUŠIVÉ POZEMSKÉ ZÓNY. 
 
Jejich stavby pak představují existenci.
Stejně jako fyzické tělo je materiální oporou éterického těla,
zásobuje se stavba prostřednictvím stálého a cíleného silového proudu půdy
a vědomě zachyceného toku kosmické energie.
 
 
Je dobré pohybovat se na místech, která prospívají tělu, životním energiím a pocitům.
Ta ale nemusí nutně uzdravovat. Aby došlo k uzdravení, je potřeba dotknout se i skrytých 
disharmonií - a kultivovat vnitřní harmonii. Na rozdíl od zvířat jsme jednotlivci 
na osobní cestě životem. Tato cesta poskytuje možnost vnitřně růst. 
Za obranné prostředky, které užíváme k ochraně před tlaky života, 
platíme cenu v podobě zvyků, zkostnatělosti, omezeného úhlu pohledu a podobně. 
To může přerůst v podvědomé zábrany našeho vnitřního vývoje, nasadit klapky na oči 
naší otevřenosti vůči světu, pevně zakotvit fixní pozice a zamezit změnám uvnitř, 
takže někdy se jako jediná cesta z tohoto vězení ukáže nemoc.
Místa, na která se neustále vracíme, vytvoří zakotvující rámec, v němž žijeme své dočasné
životy. Hledáme v něm podporu v měnícím se světě, je základem naší vnitřní stability.
Léčba je proces, centrum zájmu se přitom v každé fázi přenáší z jedné úrovně bytí na další.
V případě nemoci se fyzický rozpad zastaví pouze uzdravením sebe sama. To vyžaduje
životní energii - a tu může podpořit naše okolí. Uzdravení závisí na vůli - duševních silách.
Musíme chtít, aby se nám vedlo lépe. Atraktivní a harmonické prostředí nám pomůže zbavit 
se stresu. Nejdůležitější pro léčbu je vnitřní změna, která znovu nastolí rovnováhu na té
nejhlubší úrovni. Okolí ji může pomoci vyvolat a podpoří ji. 
Krása je z módy vyšlý, emočně nabitý a interpretovaný pojem, ale být obklopen krásou, 
to může být zážitek, který nás promění; pak už nikdy nejsme jako dřív. 
Takové prostředí dovolí odložit alespoň část břemene opatření, kterými se bráníme proti světu, 
a cítíme se vnitřně svobodní. Jaká úleva. A jaká terapie!
Těchto kvalit je v přírodě hodně, počínaje křídlem mouchy a konče západem slunce. 
Protože se už nedíváme dětskýma očima, mohou na sebe budovy strhnout 
pozornost orámováním oblohy, květin a krajiny. 
Jenže dívat se na něco neznamená totéž, jako v tom být. 
Většinu dnešních míst nám nedal Bůh. Jsou vyrobená. Alespoň částečně je svým umem vytvořila
lidská vůle. Na rozdíl od kompozice, či dokonce harmonie, se umění pohybuje za hranicí 
pravidel. Umění je totiž víc, než latentní schopnost, a nemá co dočinění s módou nebo stylem. 
Tato námaha je darem lidské duše - nesobecké dávání je aktem lásky, která vyzařuje 
z dokončeného díla. Když se místa stavějí a udržují s péčí a láskou, i my, kdo je obýváme
až později, tuto péči a lásku cítíme a přijímáme.    
 
 
 
 

 

Kontakt

danuše zábranská příkrá 314
slušovice
76315
+420777088889 zabranska@avonet.cz