06.04.2015 18:00
Kdo v sobě nosí ticho, vyzařuje světlo, které přitahuje okolí.
Chceme-li na této zemi přinášet světlo, musíme přinášet krásu. Krásu ve všem, co děláme.
Smysl pro krásu jako ušlechtilá půvabná forma byla dána našemu duchu jako vodítko a opora v tomto bytí.
Pro to, abychom poznali, co je v tomto životě správné a co falešné.
Časem jsme se však z nevědomosti, lenivosti, či prostým přihlížením zpronevěřili sami sobě,
přestali jsme rozlišovat, co je zdravé a krásné.
Místo pomáhání a povzbudivé výstavby jsme jen pustošili a užívali, aniž bychom se snažili porozumět tomu,
proč smíme v krásném stvoření být vědomí a všeho užívat.
Nepomysleli jsme na nutnou protislužbu, nedbali tohoto velikého zákona bytí, že jen dávání dává právo k braní.
V nejčistším smyslu bychom měli kořenit v půdě, chceme-li růst.
Jako strom svými kořeny pevně vrostlými do země a měkkostí, ladností svých větví,
laskajících se s nebeskými výšinami.... Člověk minulosti byl srostlý s přírodou.
Pomáhala mu udržovat rovnováhu mezi tělem a duchem. Ztrátou vnímání krásy jsme ji ztratili.
Jinak bychom ve všech životních situacích a na všech místech ihned vycítili a věděli,
kde něco nesouhlasí, protože všude, kde se náš smysl pro krásu nemůže radostně zachvívat,
tam není stvořením přísně podmíněná harmonie takovou, jakou má být.
A kde není harmonie, tam není ani krásy.
Již Platón říkal, že pohled na ohyzdnost vytváří ohyzdnost v duši.
Za dob renesance se budoucí maminky chodily povznášet do galerií a obrazáren,
okolí kolem nich chodilo s posvátnou úctou a laskavostí.
Naši předkové věděli, že světlo zrození človíčka to jim i světu bohatě vrátí.
Duch harmonie byl nahrazen démonem zisku.
V postindustriální krajině už dávno utichl smích lidí, kteří si při práci zpívali.
Dnes dochází k jevu, že ztráta úcty k přírodě a všemu vyššímu, co nás přesahuje,
které kdysi stály u zrodu velkých mistrů minulosti, vyvolala i ztrátu orientace
a rozbíjení tradičních hodnot a forem. Často se rozbíjí či spíše vytrácí i hodnotový obsah.
Kdo naslouchá jen vlastnímu egu, může být úspěšný a uznávaný, ale štěstí a radost mu unikají.
Stává se agresivní a ošklivý, nejdříve duševně a pak i fyzicky.
Společnost pak takto úspěšnými jedinci samu sebe zaplavuje zhoubnými estetickými hodnotami,
které mají bezprostřední vliv na tělo i duši.
Necháváme-li na sebe působit zrůdná díla bez vědomého bdělého odmítnutí a zábran,
pak ať je to film, četba, hudba nebo jiný artefakt,
zanášíme si tyto vlivy do podvědomí, infikujeme se jimi jako nákazou.
Nedostatek vnímání krásy má za následek pusto v srdci.
Když ztrácíme zalíbení, ztrácíme i chuť k životu. Obtížněji se opak otvíráme působení pravého čistého umění,
ale třeba i vnímání krás přírody, krás vztahů k bližním.
Kaly zaneseného vědomí totiž s sebou trvale vláčíme, jsme nervózní, vznětliví,
neumíme naslouchat druhým, přírodě ani Bohu. S vlastním tělem vedeme totiž neverbální komunikaci.
Je to povaha našeho myšlení, co ovlivňuje chování našich buněk. Moc myšlenky spočívá v tom,
že každá živá a silná představa má sklon k uskutečnění. V mozku existuje oblast, která při vnímání krásy
produkuje endorfiny. Zastavíme-li se před pěknou krajinou nebo umíme-li zaslechnout líbezné tóny hudby,
prožíváme pocit radosti a náš imunitní systém přitom regeneruje své síly. Dostal právě ty podněty,
které mu prospívají a které potřebuje, aby mohl účinně a správně reagovat. Akční scéna naopak produkuje
adrenalin a vysílá do těla impuls k obraně. Člověk je pak vlastně neustále ve střehu před potencionálním
nebezpečím. Nemoci nebývají způsobeny infekcemi, jsou spíše projevem naší ochablosti.
Při ztišení, zpokornění a odpoutání od chtění, se v přítomnosti harmonie setkáváme
se zrodem čehosi nezměrného, léčivého...
Nechme se prostoupit krásou, která nás osvobodivě vyvádí jinam,
podmaňuje měkkostí, hladí rány, dává odvahu se napřímit.
Tu nejdokonalejší a nejbezpečnější inspiraci máme při ruce. Na stejnou oblohu, jakou vídáme,
se dívali i naši předkové před tisíciletími. Země zatím ztratila svoji tvářnost, ale voda, vzduch,
láska a nebe zůstaly... Každý z nás bychom měli k nejvyšší kráse rozvinout vše, co nám kdysi bylo dáno
jako svěřená zahrádka. I nejchudší z chudých má povinnost i možnost ovládat se ve svém vystupování,
ve formě výrazu a řeči. Vyžaduje to pouze jeho vážné chtění a trochu námahy.
I malý úsměv nebo jedno milé slůvko může být počátkem pozitivní přeměny světa, úsvitu nových nadějí,
úsvitu cesty k dobru, lásce a kráse. V každém z nás je skryta veliká hodnota, která se navenek vyjádří
barvou a tvarem, tak jako je tomu u květin na lučinách, které svou rozmanitostí pocestné oživují
a občerstvují, ba obšťastňují. Každý se má stát umělcem ve vlastním vkusu.
Bude to počátek opravdového smyslu pro krásu, který se stane silnou oporou.
Jako první musíme v sobě probudit opět cítění pro krásu skromnosti, přirozenou touhu po čistotě
i pokoře před všepronikajícím kosmickým řádem. Tato cesta nikdy neselže a neuvede nás nikdy v pochybnost.
Pro začátek se stačí jen dívat.