krása je niterný stav duše

06.04.2015 18:00

Kdo v sobě nosí ticho, vyzařuje světlo, které přitahuje okolí. 

Chceme-li na této zemi přinášet světlo, musíme přinášet krásu. Krásu ve všem, co děláme.

Smysl pro krásu jako ušlechtilá půvabná forma byla dána našemu duchu jako vodítko a opora v tomto bytí.

Pro to, abychom poznali, co je v tomto životě správné a co falešné.

Časem jsme se však z nevědomosti, lenivosti, či prostým přihlížením zpronevěřili sami sobě, 

přestali jsme rozlišovat, co je zdravé a krásné.

 

Místo pomáhání a povzbudivé výstavby jsme jen pustošili a užívali, aniž bychom se snažili porozumět tomu, 

proč smíme v krásném stvoření být vědomí a všeho užívat.

Nepomysleli jsme na nutnou protislužbu, nedbali tohoto velikého zákona bytí, že jen dávání dává právo k braní.

V nejčistším smyslu bychom měli kořenit v půdě, chceme-li růst.

Jako strom svými kořeny pevně vrostlými do země a měkkostí, ladností svých větví,

laskajících se s nebeskými výšinami.... Člověk minulosti byl srostlý s přírodou. 

Pomáhala mu udržovat rovnováhu mezi tělem a duchem. Ztrátou vnímání krásy jsme ji ztratili.

Jinak bychom ve všech životních situacích a na všech místech ihned vycítili a věděli, 

kde něco nesouhlasí, protože všude, kde se náš smysl pro krásu nemůže radostně zachvívat,

tam není stvořením přísně podmíněná harmonie takovou, jakou má být.

A kde není harmonie, tam není ani krásy.

 

Již Platón říkal, že pohled na ohyzdnost vytváří ohyzdnost v duši.

Za dob renesance se budoucí maminky chodily povznášet do galerií a obrazáren, 

okolí kolem nich chodilo s posvátnou úctou a laskavostí. 

Naši předkové věděli, že světlo zrození človíčka to jim i světu bohatě vrátí.

 

Duch harmonie byl nahrazen démonem zisku.

V postindustriální krajině už dávno utichl smích lidí, kteří si při práci zpívali.

Dnes dochází k jevu, že ztráta úcty k přírodě a všemu vyššímu, co nás přesahuje, 

které kdysi stály u zrodu velkých mistrů minulosti, vyvolala i ztrátu orientace 

a rozbíjení tradičních hodnot a forem. Často se rozbíjí či spíše vytrácí i hodnotový obsah.

Kdo naslouchá jen vlastnímu egu, může být úspěšný a uznávaný, ale štěstí a radost mu unikají.

Stává se agresivní a ošklivý, nejdříve duševně a pak i fyzicky. 

Společnost pak takto úspěšnými jedinci samu sebe zaplavuje zhoubnými estetickými hodnotami,

které mají bezprostřední vliv na tělo i duši.

Necháváme-li na sebe působit zrůdná díla bez vědomého bdělého odmítnutí a zábran,

pak ať je to film, četba, hudba nebo jiný artefakt, 

zanášíme si tyto vlivy do podvědomí, infikujeme se jimi jako nákazou.

 

Nedostatek vnímání krásy má za následek pusto v srdci.

Když ztrácíme zalíbení, ztrácíme i chuť k životu. Obtížněji se opak otvíráme působení pravého čistého umění, 

ale třeba i vnímání krás přírody, krás vztahů k bližním.

Kaly zaneseného vědomí totiž s sebou trvale vláčíme, jsme nervózní, vznětliví, 

neumíme naslouchat druhým, přírodě ani Bohu. S vlastním tělem vedeme totiž neverbální komunikaci.

Je to povaha našeho myšlení, co ovlivňuje chování našich buněk. Moc myšlenky spočívá v tom, 

že každá živá a silná představa má sklon k uskutečnění. V mozku existuje oblast, která při vnímání krásy 

produkuje endorfiny. Zastavíme-li se před pěknou krajinou nebo  umíme-li zaslechnout líbezné tóny hudby, 

prožíváme pocit radosti a náš imunitní systém přitom regeneruje své síly. Dostal právě ty podněty, 

které mu prospívají a které potřebuje, aby mohl účinně a správně reagovat. Akční scéna naopak produkuje 

adrenalin a vysílá do těla impuls k obraně. Člověk je pak vlastně neustále ve střehu před potencionálním 

nebezpečím. Nemoci nebývají způsobeny infekcemi, jsou spíše projevem naší ochablosti.

Při ztišení, zpokornění a odpoutání od chtění, se v přítomnosti harmonie setkáváme 

se zrodem čehosi nezměrného, léčivého...

Nechme se prostoupit krásou, která nás osvobodivě vyvádí jinam,

podmaňuje měkkostí, hladí rány, dává odvahu se napřímit.

 

Tu nejdokonalejší a nejbezpečnější inspiraci máme při ruce. Na stejnou oblohu, jakou vídáme, 

se dívali i naši předkové před tisíciletími. Země zatím ztratila svoji tvářnost, ale voda, vzduch, 

láska a nebe zůstaly... Každý z nás bychom měli k nejvyšší kráse rozvinout vše, co nám kdysi bylo dáno 

jako svěřená zahrádka. I nejchudší z chudých má povinnost i možnost ovládat se ve svém vystupování,

ve formě výrazu a řeči. Vyžaduje to pouze jeho vážné chtění a trochu námahy. 

I malý úsměv nebo jedno milé slůvko může být počátkem pozitivní přeměny světa, úsvitu nových nadějí, 

úsvitu cesty k dobru, lásce a kráse. V každém z nás je skryta veliká hodnota, která se navenek vyjádří 

barvou a tvarem, tak jako je tomu u květin na lučinách, které svou rozmanitostí pocestné oživují 

a občerstvují, ba obšťastňují. Každý se má stát umělcem ve vlastním vkusu.

Bude to počátek opravdového smyslu pro krásu, který se stane silnou oporou.

Jako první musíme v sobě probudit opět cítění pro krásu skromnosti, přirozenou touhu po čistotě 

i pokoře před všepronikajícím kosmickým řádem. Tato cesta nikdy neselže a neuvede nás nikdy v pochybnost.

 

 

Pro začátek se stačí jen dívat.

Kontakt

danuše zábranská příkrá 314
slušovice
76315
+420777088889 zabranska@avonet.cz