specifické rysy taoismu

06.04.2015 15:38

Podle taoismu je prapůvodem všeho »stejnost«, »totožnost«, »Jedno«.

Neexistuje tu tedy »člověk a příroda«, ale ani »bůh a příroda« nebo »bůh čili příroda«.
Pojem boha jako tvůrce, je taoismu (ale i ostatním čínským naukám) cizí. Tao je »vše a nic«,
zároveň je samo »bez původu« a přece »kořenem« všeho, je trvale »bez činnosti« a přece
»zdrojem« veškerého bytí a dění. Tím, že je tao jen sebou samým, nevzniká problém
»subjektu a objektu«, tím méně otázka »hmoty a ducha« a z toho plynoucího rozlišování
materialistického a idealistického pojetí světa. Zatížení dualismem, s nímž v našem
západním myšlení po staletí zápasíme (původní »stejnost« jsme uměle rozdělili na dvě
nejen vedle sebe, ale proti sobě stojící, osamostatněné a zabsolutizované entity), v taoismu
neexistuje. Pojetí nadřazenosti ducha nad hmotou v nás vypěstovalo spekulativně
abstraktní myšlení, přepjatý racionalismus, který - jak praví existencialisté
- napáchal v našem myšlení největší škody právě tím, že rozdělil svět na
subjekt a objekt.
Ontologický princip »stejnosti«, v němž příroda a člověk tvoří jedno, určuje i vztah
člověka k přírodě. Základním principem je tu ztotožnění, shoda s přírodou.
Proto si z taoistického hlediska těžko představíme člověka jako »pána přírody«.
To je názor, který se u nás traduje od dob antické filozofie.
Podle tohoto názoru se člověk stává »mírou všeho«. Ve své pyšné suverénnosti
se nespokojuje s harmonickým používáním přírody, ale chce ji přetvářet, ovládat, zotročovat.
Opojen výplody svého umu a rozumu pokládá se nejen za pána vesmíru, ale i za »podobna bohu«,
hledá v sobě odraz podoby Boží, on jediný ze všech tvorů má specifický rozum, případně
i odlišnou »nesmrtelnou« duši. Pod tlakem těchto názorů se vyvíjela i mentalita
západního člověka, jeho myšlení, jeho filozofie. V přesvědčení o správnosti
svého způsobu uvažování dívala se tato filozofie - a dosud převážně dívá - spatra na vše,
co se od tohoto jejího pojetí liší. V důsledku toho nemáme ani přílišný zájem dovědět se
o něčem jiném než »svém«, a připustíme-li již z »vědecké objektivity« možnost informovat se
o světonázorových koncepcích jiných, činíme tak většinou z hlediska apriorního zaujetí,
jehož logický, kritický, racionalistický přístup a způsob myšlení je pro nás jediný správný.
ČÍNSKÉ MYŠLENÍ
Podívejme se proto alespoň v hlavních rysech, jak se vyvíjelo myšlení v oblasti od nás značně odlišné, v Číně.
Omezím se přitom pouze na jeden okruh problémů, jenž je nakonec základem všeho lidského uvažování
vůbec, na otázku člověka a jeho postavení a funkce ve světě. Sledovat
ji budeme především ve dvou, pro Čínu nejvýznamnějších systémech,
jež na ni odpovídají ze zcela odlišných pozic. Jde o konfuciánství a taoismus.
Konfuciánství je ve své podstatě a výsledné formě uzavřenou, přesně vymezenou doktrínou.
Chce pořádat a uspořádat svět a vztahy lidí podle určité hierarchie, jež je odrazem odvěkého, nebesy daného řádu.
Má snahu vše přesně určit, stanovit, vymezit, tíhne k reglementaci, k institucionalizaci.
Taoismus naproti tomu odmítá jakoukoli uzavřenost, pevný, kodifikovaný systém.
Uznává pouze »tao« s jeho ustavičným tokem, nepřetržitou proměnou.
Ač stojí filozoficky tyto systémy proti sobě, eticky se shodují: oba se soustřeďují na člověka
a cílem obou je jeho maximální rozvinutí, dokonalost. Způsob, kterým k tomu ale docházejí, se již podstatně různí.
Konfuciánský »ušlechtilý muž«, tun-c', je model člověka. Stává se jím především racionálním úsilím,
rozšiřováním vědomostí, sebevzděláváním. Neboť čím více člověk poznává, tím dokonaleji chápe a jedná,
tím ctnostněji žije. Sebezdokonalení je tedy přímo závislé na hloubce a šíři vědomostí, vzdělanosti.
Čím větší má člověk rozumovou potenci, tím lépe může rozvíjet i ostatní vlohy a schopnosti, řídit svou vůli a cit,
být »harmonickým člověkem«. Také v taoismu je cílem člověk - ideál. K maximálnímu rozvinutí, dokonalosti,
však dochází právě naopak: čím méně je formován zvenčí, čím méně přijímá z věcí tohoto světa,
čím více se od nich dovede oprostit a zachovat si původní prostotu, neporušenost, tím plněji a dokonaleji žije.
Zde nás jistě napadá řada analogií i s naším myšlením. Nejen Rousseau, který klade
otázku, zda věda a civilizace skutečně přispívá k zušlechtění lidských mravů, a vyhlašuje
»návrat k přírodě«, ale stejné i čínský ideál »harmonického člověka« připomínají
řeckou »sófrosyné« nebo stoickou »ataraxii«. Podobně nám v oblasti ontologie připomenou
pojmy »tao« (pralátka) a »te« (virtuální síla čili individuální přirozenost věcí)
Aristotelovu »látku a formu«, Spinozovu »substanci a atribut«, Bergsonovo »durée«
trvání a »élan vital«. Srovnáním čínských nauk s řeckou filozofií se objeví cosi příznačného:
jejich zkoumání jsou zaměřena výhradně na život zde na Zemi,
na člověka a jeho maximální naplnění. To taoismus viděl ve splynutí
s tao - přírodou, konfuciánství ve shodě s odvěkým vesmírným řádem,
antická filozofie v harmonii krásy a dobra. Je zajímavé, že pojem »kalokagathiá«,
jak se vyvinul u Řeků, kteří v něm viděli i ideál tělesné krásy, je Číňanům cizí,
stejně jako je Řekům cizí pojem »skrytého mudrce«, jak jej chápali Číňané,
přestože i Řekové měli svého Diogena. Ten je ale poněkud jiným typem; stoikové sice též
viděli ideál v životě shodném s přírodou, avšak na rozdíl od taoistů, pro něž bylo
vrcholem splynout spontánně s přírodou, pro stoiky »žít v souhlase s přírodou« znamenalo
»žít v souhlase s rozumem«, přičemž rozum jednotlivce byl totožný s rozumem světovým
(logos spermatikos), zahrnujícím účelnost a kauzálnost věcí.
V důsledku toho je pro ně žít racionální povinností, uloženou člověku Rozumem.
Proto je stoicismus prostoupen vědomím nutnosti a podrobenosti.
Na rozdíl od spontánního odevzdání taoistů dedukují z rozumové
úvahy požadavek přizpůsobit se dané nutnosti, které se nelze vzpírat, neboť »chtějícího osud vede,
vzpírajícího se vleče«. V podrobení se osudu spočívá jediná cesta ke svobodě.
Pocitu vrcholné svobody dosahuje člověk naprostou lhostejností ke všem věcem vnějším
i k vlastnímu nitru, tedy v emocionální prázdnotě, bezcitnosti.
Jen tak může udržet vnitřní klid, ataraxii, a to je vrchol ctnosti.
V taoismu se »moudrý« rovněž oprošťuje od věcí tohoto světa, nikoli však proto,
že by se od nich odvracel na základě rozumové úvahy, že by se jich asketicky vzdával,
ale proto, že v nich nevidí žádnou hodnotu. Jsou to pouhé »slupky«, »vnější tvářnost věcí«,
pomíjivé jevy, akcidencie, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka a brání mu dostat se k »jádru« života.
Není to tedy rezignované odevzdání, vyděděnost ze života, ale plnost, naplnění života,
návrat do lůna, návrat k jediné pravé a trvalé existenci. V taoismu neexistuje pojem determinismus;
člověk má vlastní osud ve svých rukou, pakliže zachovává svou přirozenost, jež je jedinou »daností«,
»určením«, formou a způsobem jeho existence.
V celém Tao te ťingu také nenalezneme slovo »svoboda« (c'-ju), zastupují je obraty »být jako příroda«,
»žít podle přírody«, »sám od sebe se rozvíjet«, »zachovat si původní jednoduchost«,
»prostotu«, tedy: »nesvázat a neomezit se« věcmi tohoto světa, ale »osvobodit« se od nich,
»učinit v sobě prázdno od žádostí a vášní«, »nechtít nic víc«, »nic příliš«, »umět se spokojit«
a »neodchýlit se od své přirozenosti«, od toho, co komu přísluší. Jediná pravá, skutečná
svoboda je proto v naprostém splynutí s přírodou, s přirozenou mírou věcí.
V taoismu
je důsledně zachováno prvenství práva morálního před legálním, neboť všechna
světská zařízení a ustanovení jsou výmyslem člověka, nikoli přírody; proto taoismus
odmítá instituce s jejich »příkazy a zákazy«, odmítá moc a násilí, jakoukoli přehnanost
a překotnost, jakékoli »zasahování«, neboť to vše narušuje přirozený běh, přirozenou
míru věcí. Pravým smyslem zásady »ne-jednání« (»wu-wej«) a »míry věcí« je
»vyrovnanost«, jež tvoří jádro taoistické etiky. Neboť »není většího neštěstí, než neznát
míru«, proto »vše, co je přes míru, předčasně zaniká«. Taoismus domýšlí tyto zásady
tak důsledně, že odmítá nejen přílišné úsilí o vědomosti, učenosti, ale i přehnadřevo

umístěnou
touhu po »svatosti«, dokonalosti, neboť za ní se skrývá snaha vyniknout, »zářit«,
odlišit se, což vše je oddálením od původní »stejnosti«, jednoty, celku. Zde bychom opět
mohli vzpomenout na Aristotela, podle něhož odlišnost věcí vzniká vzpurností látky
vůči formě, dávající látce její konkrétnost. Proto i naši středověcí mystici, navazujíce
na tuto filozofii, snažili se potlačit své »já« a splynout s Bohem, »rozpustit se v něm
jako kapka v kádi vína«. I taoistický myslitel dochází vrcholné seberealizace oproštěním
od svého já, nikoli však tím, že by je »potlačoval«, což by bylo proti přirozenosti,
ale tím, že je »nepřeceňuje«, »neuplatňuje«, »neprosazuje se - a tím se zachovává«. Taoismus
také nechce nikoho formovat, zlepšovat, vnucovat mu svůj pojem dobra, svůj
pojem pravdy, neboť »snaha napravovat lidi vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede
k pohromám ve společnosti«. Proto »poučovat beze slov, jednat bez zasahování« je vrcholem
taoistické moudrosti.
MOUDROST PROTI UČENOSTI
Proti konfuciánské »uěenosti« klade taoismus »moudrost«, které lze dosáhnout daleko
spíš vnitřní kontemplací, meditací než zvenčí nabytými poznatky. Proti výjimečnosti,
okázalosti a vzorné příkladnosti konfuciánského učence stojí zde skromnost, skrytost,
bezejmennost mudrce taoistického. Ovšem i u konfuciánského "dokonalého
muže« je základním předpokladem mravní ušlechtilost, vyjádřená slovem »žen«, jež
znamená opravdovou »lidskost«, »vzájemnost«, »nesobeckost«, »dobrotu«, čili »humanitu
«, jak se tento termín obvykle překládá. Ideálem »lidství« jsou »svatí vládci*
dávnověku, kteří - jsouce investováni »nebesy« - jsou dokonalými
»odlitky«, imitátory vůle nebes, personifikací vesmírného
řádu. Proto »velikost« konfuciánského mudrce závisí
na tom, nakolik se dovede přizpůsobit, konformovat
s těmito vzory, a tím i s odvěkým řádem. Tedy ani zde se
člověk nepovyšuje nad veškerenstvo, nejde o zdokonalení sebe
pro sebe, ale o zdokonalení sebe ve vztahu k ostatnímu celku,
jehož je součástí, osobně sice nepatrnou, ale jako složka tohoto
celku, s ním ztotožněná a totožná, nesmírně silnou. Toto zaměření
se odráží v pojetí jednotlivce, ale především v pojetí vztahu
jednotlivců mezi sebou. Protiklad člověka a přírody je v Číně neznámý
a zdá se, že jde o jeden ze základních rozdílů mezi východem
a západem v pojetí člověka, osobnosti. Suverénnost rozumu,
typická pro náš způsob myšlení, zatlačuje poněkud na vedlejší kolej
složku volní, etickou, která má naopak v čínských naukách preferované
postavení. Z toho plynou i určité důsledky. Dalo
by se říci, že řecká filozofie, a evropská vůbec, je převážně
racionalisticko spekulativní, zatímco čínská je
převážně praktická a možno říci intuitivní. Zde bychom
mohli opět vzpomenout Bergsona, podle něhož
»intelekt je poznáním formy, intuice poznáním látky«. Proto
v Číně neexistují žádné filozofie ve smyslu kantovské metafyzickospekulativní
koncepce, daleko spíše zde můžeme mluvit o návodech k správnému
žití, »životní moudrosti«, o etických systémech, tj. o praktické filozofii v evropském
smyslu.
FILOZOFIE MÍSTO NÁBOŽENSTVÍ
Eticko-společenské zaměření čínských nauk je podle mého soudu i jednou z příčin,
proč se Čína tak snadno obešla bez náboženství. Konfuciánství dalo člověku kult předků
a s ním i příslušný záhrobní aparát, taoismus v nej starších dobách dal možnost
vyžít se v magii a kouzelnictví, později, pod vlivem buddhismu, se přiblížil i určité
formě náboženství (s chrámy, kultem světců apod.). Podstatné však je, že tu není transcendentního
boha a transcendentních sankcí. Číňané si nikdy nevytvořili pojem personifikovaného
boha. »Nejvyšší bytost« j im nahrazovala »nebesa«, čili příroda a její
řád (tao). Samozřejmě, že i zde byli bozi a duchové, víly a géniové, ale ti byli jen o něco
málo lepší než lidé a mohli také velmi snadno mezi lidi »poklesnout«, a naopak lidé
velmi snadno přecházeli do kategorie géniů. Existovalo dokonalé prolínání tohoto a onoho
světa a důsledkem bylo celkem familiární obcování mezi bohy a lidmi, kdy praxe
styku s bohy se zcela podobala praxi v životě: zlé bohy (démony) bylo nutno dary chláoholit, dobré udržovat v jejich laskavosti. Tento ryze utilitární a formální postoj je
příznačný jak pro prostý lid, tak pro vzdělance, pokud nebyli v těchto otázkách naprostými
skeptiky nebo dokonce cyniky, a je to opětným dokladem zásadního zaměření
čínského člověka na tento svět. Etika zde nikdy nebyla závislá na nadpřirozenu, ale
na přirozenosti člověka. Kritériem, normou mravnosti, byla shoda s nebeským řádem,
s přírodou. Mravní normy byly odvěké jako příroda sama, šlo tedy v podstatě o přirozenou
morálku. Nebylo třeba žádné zvenčí dané konstrukce, náboženské ideologie. Ideálem
mravnosti je žít ve shodě s přirozeností, mravní zákony jsou tedy člověku inherentní
a jejich závaznost vyplývá z nich samých. Zde si lze opět připomenout například
Kanta a jeho autonomní pojetí mravnosti, podle kterého je mravnost závislá na
sobě samé. Kantův (kategorický imperativ« nepochází z racionálního uvažování, ale
z oblastí rozumu nedostupných. Je to »vnitřní hlas v člověku«, onen »mravni zákon ve
mně«, jímž se - podle Kanta - dostáváme do kontaktu s absolutnem bez účasti rozumu.
»Vedecke přesvědčena zde musí ustoupit "přesvědčení mravnimu«, to zvedá nekonečně
hodnotu lidské osobnosti, spojujíc ji s nekonečnem. T ím se ocitáme nápadně
blízko taoismu a jeho »splynuti s tao«.
Protože Kant nemohl brát v úvahu intuitivní složku člověka, onen
Bergsonův "uvědomělý instinkt«, musel se nakonec uchýlit k »víře«,
k tzv. praktickému rozumu. Čína to měla daleko jednodušší a přirozenější:
rozumová spekulace a intuitivní »osviceni« jsou postaveny vedle
sebe a se stejnou platností. Proto zde nebylo třeba žádné »spasne víry«, ať v transcendentní,
či v absolutní bytost. Příroda a její řád, jejichž je člověk homogenní
součástí, stačily dát uspokojivou odpověď na vše, co je
v člověku i kolem něho. Syntéza rozumu a intuice dávala nejlepší záruku
pravdy. A protože zdroj a cíl všech hodnot byl zde, v tomto světě,
nemohl se vyvinout ani základní předpoklad náboženství - zbožnost
- vznikající z posvátné úcty k nadrozumové, nadsmyslné a poznávacím
schopnostem se vymykající realitě.
DALŠÍ VÝVOJ
To, co zde bylo o taoismu a konfuciánství řečeno, se ovšem týká původní,
čisté podoby těchto nauk, nikoli jejich pozdější formy. Neboť, jak víme,
v rukou pochybných interpretů se dá každá idea zneužít a proměnit
v paskvil. Podobnému osudu neušly ani čínské nauky. Svým hierarchick
ým rozvrstvením lidí a striktním ritualismem se konfuciánství stalo bází
feudálního pořádku a státně politickou doktrínou, v oblasti filozofické pak
v průběhu historie doménou učeného světa, když povýšilo na první místo
klasickou vzdělanost a úctu k minulosti. Kanonizací klasiků nabylo charakteru
jediné pravé nauky, jež v širších vrstvách fungovala jako systém dogmatické
morálky a zároveň jako účinný prostředek k omezování svobodného
rozvoje lidské osobnosti a trvalá brzda pokroku. Taoismus
vedl na jedné straně k magii, alchymii
a ke hledání elixíru života (jak ve svém mnohasvazkovém
díle Historie vědy a civilizace v Číně soudí
Needham, dal tím podnět k vědeckému bádání v Číně),
zvulgarizováním zásady »nezasahovani« na straně druhé však také
k pasivitě, lhostejnosti a rezignaci. Zásada »míry věcí« se časem zvrhla
v prostřednost, kompromisnictví a oportunismus, tolerance v pohodlný únik, zbabělost
a falešnou dobrotu. Tak se potvrdila slova autora Tao te ťingu: "Lidská pobloudilost
trvá od nepameti.«
Je pochopitelné, že konfuciánství bylo svým zdůrazňováním učenosti blízké většině
vzdělanců, a to i předtím, než se stalo státně uznávanou doktrínou. Avšak velké
duchy, zejména básníky a umělce, lákal stejnou měrou, nebo i silněji, taoismus. Konfuciánství,
které svou dogmatickou rigidností otevřelo cestu věcně střízlivému, neosobnímu
stylu, totiž postupem doby nutně vyústilo v myšlenkovou i uměleckou sterilitu,
zatímco taoismus byl svými anarchickými prvky uvolňující hybnou silou, inspirátorem
a nositelem změny ve sféře myšlenkové a umělecké i v oblasti společenské.
Tak oba tyto systémy prolínaly a utvářely život čínského člověka od nej starších dob
až do doby moderní; jejich stopy nacházíme v celé čínské kultuře. Přes všechny proměny,
jimiž taoismus prošel, se naštěstí slova »stareho mistra« dochovala neporušena
a jsou zde, aby mluvila sama za sebe.

Kontakt

danuše zábranská příkrá 314
slušovice
76315
+420777088889 zabranska@avonet.cz