všechno je dobré | zápisky ze základních přednášek | IVA ADAMCOVÁ

17.07.2015 09:13

Ivanka je normální člověk, jako každý jiný, ale přesto je něčím trošku zvláštní. Je mystik, to znamená, že mluví s Bohem. Mystikem se člověk většinou rodí, málokdy se podaří, že se jím člověk stane v průběhu života, ale i takové případy jsou. Jen na upřesnění. Mystika je něco jiného, než mysticismus. Mysticismus je něco tajemného, záhadného, děsivého. Mystika je spojení s vyšší energií, kterou nazýváme Bůh.

Člověk mystik je schopen už pomáhat ostatním ne svojí vůlí, ale skrze naši podstatu. Pomáhá tím, že dokáže vysvětlit lidem, aby pochopili, proč se jim dějí různé situace a přichází k nim různé nemoci. Mystik je hlavně duchovním učitelem.

Hlavním obsahem Ivančiných přednášek je naučit se být spokojení a nekomplikovat si život. Být otevření a přístupní vyšší energii a zbavit se tak všech zbytečných komplikací v životě a to ať už zdravotních nebo vztahových nebo jakýchkoliv jiných.

 

kapitola 2

Bůh

Ano, zde se bude mluvit o Bohu, a abychom neměli zbytečně problém s tím, kdo nebo co to je, je třeba si to osvětlit hned na začátku. Tady na zemi používáme slovo Bůh už tisíce let. Někteří autoři duchovní literatury považují toto slovo za zprofanované a raději používají jiných názvů pro totéž. Vždyť celá staletí se ve jménu Boha válčilo a zabíjelo a děly se mnohé kruté věci. Ale pokud bychom zavrhli slovo Bůh, je to stejné, jako kdybychom zavrhli slovo láska, protože z lásky se také vraždí. Je tedy důležité teď uvést na pravou míru podstatu a význam slova Bůh a navrátit mu tak původní význam, především proto, abychom se ho nebáli.

Slovo Bůh pro každého znamená trošku něco jiného. Každý máme svou „představu“ Boha. Někdo si představuje milého staříka na bílém obláčku na nebi, někdo trestajícího, přísného Otce. Je to obojí samozřejmě nesmysl. My lidé jsme si tuhle představu vymysleli, abychom byli naším vnímáním reality tohoto světa schopni pochopit, co to je Bůh. Vnímáme realitu v našem trojrozměrném světě, proto si tu představu uzpůsobujeme našemu vnímání.

Bůh je bytí, existence, nekonečno, je to podstata všeho a všech, nemůže mít tedy lidskou podobu oddělenou od nás. My sami jsme Boží stvoření, jsme tvořeni jeho energií ve hmotném světě. On je ale všechno. Někteří raději používají slovo Bytí, ale také Universum, Stvoření nebo Tao, Vesmír nebo Absolutno. To všechno se dá právě tak nazvat slovem Bůh a to je právě ten původní význam tohoto slova. Bůh je Absolutno, Bůh je Universum, Bůh je Bytí. Všechna ta slova jsou synonymem pro jedno a to samé. Je tedy vlastně jedno, jak to, co je naší podstatou nazýváme. Důležité je pochopit, že to, v co věříme, že je naší podstatou, je totéž. Přiznejme si, že i ti nejzarytější ateisté věří v nějakou svoji podstatu.

Bůh je tedy právě ta naše podstata, je to počátek a konec všeho. Bůh je v každém z nás, v živých i neživých bytostech, je v každém předmětu, který okolo sebe máme. Je v kameni, o který zakopneme, je v tužce, kterou píšeme, je v hrníčku, ze kterého pijeme. Všude je ten stejný Bůh, jen s jinými vibracemi, na jiné úrovni.

Všechno, co existuje je celek, ten celek je opravdu jedno, jak nazýváme. Slovo Bůh je jenom pojmenování. Je to vlastně pouze dohoda lidská, že se to tak jmenuje. Pokud se bráníme slovu Bůh, je to pouze nepochopení situací. Ale je jedno, jak tomu říkáme. V těchto zápiscích, stejně jak to je i na Ivančiných přednáškách, se budeme držet jednoduše označení Bůh nebo Otec.

 

kapitola 3

Otec a Matka

Všechno, ten celek je Bůh. A tenhle Bůh jsme vlastně my, každý z nás, jako jedna malá buňka z toho celku, z toho Boha. A zbytek celku, zbytek Boha je v těch ostatních lidech, v tom všem co vidíme kolem sebe. Tohle je základ našeho pohledu odděleného ve hmotě, protože samozřejmě my jsme se narodili do hmotného těla a to hmotné tělo je pouze náš domeček, ve kterém bydlíme. Bůh, tedy naše podstata, je myšlenka, která oživuje hmotu. Bůh je to, co z nás zůstane, když opustíme hmotné tělo, ten svůj domeček.

Jestliže Bůh je Otec, můžeme tu mít pocit jednostranné, mužské energie. Kde je tedy ta Matka? Je to jednoduché. Otec, myšlenka, se vtěluje do hmoty, do Matky. Říkáme pak Matka Příroda. Obojí je ale neoddělené a je to opět pouze naše označení pro náš lidský rozum a jazyk, že Boha skloňujeme v mužském rodě a Přírodu, Zemi v rodě ženském. Je to tak ve všech jazycích, na které si dokážu vzpomenout. Opět je to jen označení.

Taoistická monáda, která vyjadřuje podstatu všeho a nachází se v každé živé i neživé části vesmíru, je vlastně takový symbol Boha. Prvek jin a prvek jang. Prvek dynamický a prvek statický, prvek mužský a prvek ženský, prvek pozitivní a prvek negativní, vše v jednom. Oba se vzájemně doplňují a v obou je zárodek toho druhého. Je to celek, který není ani muž, ani žena. Stejně tak v každém z nás je část mužská a část ženská, která se pak ale navenek ve fyzickém světě projevuje buď jako muž nebo jako žena.

Ve všem tady na zemi je obojí, i ženská i mužská energie. Chcete-li jin a jang nebo třeba testosterony a feromony. Vždy jedno převažuje, nikdy nemůže být přesně padesát na padesát. To by pak nebyl vývoj, byla by stagnace. Vždy musí být alespoň jedno procento rozdílu, aby vývoj pokračoval, a Bůh se vyvíjí neustále. Naší lidskou myslí nedokážeme ani obsáhnout, kam až sahá tenhle vývoj. Nedokážeme si ani představit nekonečno. Ale to už víme, že existuje, to nám řekli ve škole.

Tedy abychom to shrnuli, Bůh není ani muž, ani žena. Je to obojí. Je to celek, stejně jako my všichni jsme celek. Jsme jeho součástí a zároveň jsme vším. Pro zjednodušení si představme své tělo, jako celek, tvořený z miliónů buněk. Jak nahoře, tak i dole. Jsme vlastně jakoby jednou buňkou velkého božího těla. Jsme jeho součástí.

 

kapitola 4

Čakerní systém

Stejně jako jsou propojeny buňky v našem těle, tak mezi námi a Bohem a zbytkem světa existují brány, které nás spojují. Ty brány nazýváme čakrami. Tady v pozemském životě máme čaker sedm. Každá z čaker oživuje určitou část našeho těla a je spojená se žlázou s vnitřní sekrecí.

První, základní čakra je spojena s nadledvinkami a nachází se na bázi těla. Druhá, sakrální čakra je spojena s pohlavními žlázami, tedy vaječníky u žen a varlaty u mužů a nachází se v podbřišku. Třetí čakra, solar plexus se spojuje se slinivkou břišní a pociťujeme ji v oblasti nad pupíkem. Čtvrtá, srdeční čakra je spojena s brzlíkem a najdeme ji uprostřed hrudníku. Pátá, krční čakra je spojena se štítnou žlázou, najdeme ji tedy na krku. Šestou čakru máme na čele, v oblasti takzvaného třetího oka a je spojena s hypofýzou a sedmá, korunní čakra se nachází na temeni hlavy a je spojena s šišinkou.

Ty čakry „kouzelně“ otevíráme nebo zavíráme. Otevíráme i zavíráme je neuvěřitelným božským způsobem. Každá čakra je tedy nějakým způsobem spojená s naším fyzickým tělem a zároveň na každé čakře pociťujeme nějakou emoci. Když na některé čakře vyvoláme odmítavou emoci, ta čakra se sevře a my už nemůžeme dostat energii od Boha tak, jak by naše tělo potřebovalo. Fyzicky se to pak projeví tím, že žláza neprodukuje ten správný hormon a tím se uzavře fungování orgánů v té příslušné oblasti. Když někde chybí Bůh, přijde tam nemoc.

Naopak, když jsme spokojení a nevytváříme negativní emoce, je čakra otevřená správně a energie proudí. Když jsme spokojení, naše čakry se spojí se žlázami s vnitřní sekrecí a ty vysílají pozitivní hormony, endorfiny. Ty jsou schopné uzdravovat celé tělo a vytvářet pocity spokojenosti a blaženosti. Uzdravuje nás náš „vnitřní lékař“. To je ono, to je to, co dokáže člověka postavit na nohy. Je to ale v každém z nás a pouze každý sám sobě můžeme pomoci. Druhý člověk to za nás udělat nemůže. Druhý nám může pouze poradit a ukázat to, co potřebujeme vědět. Čakry jsou naše brány a jen my sami je můžeme otevřít nebo zavřít a tak si buď přivodit nemoc, nebo se jí naopak zbavit.

Pokud věříme pouze a jedině doktorům a jsme přesvědčeni, že nějaký prášek nás zbaví našich potíží, jsme na omylu. Můžeme polykat tuny prášků a projít spousty operací a utratit tím spoustu času a peněz. Pokud nepochopíme vlastní příčinu nemoci, nepomůže nám ani ten nejlepší lékař. Na druhé straně, pokud pochopíme, může nám pomoci i ten nejobyčejnější a nejposlednější člověk. To ale neznamená, že doktoři nám nemohou pomoci. Mohou nám pomoci, ale až teprve, když my začneme na svém procesu uzdravení pracovat sami. Vždy je důležitá a nejvíce účinná spolupráce pacienta, to nám řekne každý lékař. Nemůžeme prostě očekávat, že to ten lékař udělá za nás.

Na čakrách může ovšem nastat i problém, kdy svým chováním čakru víc otevřeme, takže naopak z nás, se vrací energie zpět. My sami buď zamezujeme energii Boha, aby šla do nás, nebo jí sami vracíme. To jsou lidé, kteří doma nepracují, mají zaplevelenou zahrádku, padá jim komín, v práci se ulejvají, nejvíce času tráví po hospodách, v podstatě pro tu společnost nic nedělají. Tu práci, kterou mají tady udělat, za ně pak musí udělat někdo jiný. Jsou v podstatě neužiteční, svou energii pak vrací zpátky Bohu.

Je tedy důležité si hlídat spokojenost na každé čakře, nezavírat ji a naopak nebýt až příliš flegmatičtí. Vždy a u všeho platí zlatá střední cesta. Je to jako s jídelníčkem. Nemůžete ničeho jíst ani příliš, ani málo. Obojí je škodlivé. Když budeme jíst příliš, budeme obézní a nohy nás neunesou. Když budeme jíst málo, budeme zesláblí a opět nás nohy neunesou. Když to budeme přehánět s vitamíny, budeme mít zdravotní potíže stejně, jako když je odmítneme. A tak jako jídlo je potrava pro tělo, Božská energie je potrava pro duši.

 

kapitola 5

Symbol a význam času a prostoru

„Čas, co je to čas? Čas neexistuje. Čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich

Abychom žili ve spokojenosti, je nutné se také naučit žít v přítomnosti. A abychom uměli pracovat s přítomností, musíme si uvědomit, že čas neexistuje. Jediné, co existuje, je přítomnost. Minulost existovala, když byla přítomností. Budoucnost bude existovat, až bude přítomností. Jediné, co existuje, je tedy přítomnost. V každé další přítomné chvíli jsme zase o něco jiní.

Zkusme jen porovnat stav sama sebe anebo svého okolí, než jsme začali číst tyto řádky. Když jsme začali číst v minulé přítomnosti, existovala jiná přítomnost než teď o pár stránek dál. Například předtím venku štěkal pes a hádali se sousedi. Ta situace teď už ale neexistuje, ta je minulost. Minulost už neexistuje, ona už existovala. Teď zase od jiných sousedů můžeme slyšet hlasitou hudbu a venku někdo startuje motorku. Vy jste na začátku čtení těchto stránek například mohli mít obavy nebo nějaká očekávání, která teď už jsou vaší minulostí, teď už začínáte tušit, do čeho jste se pustili.

Minulost tedy už neexistuje, už se stala v minulé přítomné chvíli a teď už neexistuje. Stejně tak ani my neexistujeme stejní, jako jsme byli v minulosti, vyvíjíme se. To, co považujeme za minulost, jsou pouze naše vzpomínky na minulou přítomnost a to, co považujeme za budoucnost, jsou naše představy, které možná jednou budou přítomností. Obojí je pouze myšlenka, ani minulost, ani budoucnost tedy neexistuje. A myšlenka, jak si brzy vysvětlíme, je nástroj Ega.

Existuje tedy jenom přítomnost a přítomnost je spokojenost. Lidé většinou neumí žít v přítomnosti. Klasický projev člověka, který žije jenom v minulosti, je například: „Ježišmarja, když jsem byl mladej..... za komunistů, to se nám žilo.... to za našich mladých let nebývalo...“ Takový člověk tady jen fňuká a žije jen tam, v té minulosti. Tady v přítomnosti se mu nelíbí, je nespokojený. Neví, že svítí slunce, že mu někdo s něčím pomohl, že se na něj lidi usmáli, on to nevnímá, ve skutečnosti tu není. Důležité je uvědomit si, že naše přítomnost je tam, kde máme tělo.

Když jdeme někam, například na úřad, vyřizovat něco nepříjemného, uvědomujme si přítomnost. Optimismus je nejrychlejší duchovní lék a žít v přítomnosti, znamená žít ve spokojenosti, tedy v optimismu. V kritické situaci, když jdeme například vyřídit nějakou pokutu, si uvědomme: tady a teď nám hlava neupadla, pořád dýcháme, vlastně se nic neděje, ještě může vše dopadnout jinak. Z každé situace je východisko. Nechme veškerou svoji energii, bez strachu, k dispozici Otci. Optimisticky, s úsměvem, ať po nás chtějí, co chtějí. Budou se dít zázraky, každý nám vyjde vstříc.

Člověk, který žije v minulosti, neumí žít v přítomnosti, je pesimista, který není spokojený tady a teď. Takový člověk bude mít určitě problémy s nohama. První čakra bude pořád tak sevřená, že mu nebude proudit dostatek energie do nohou. Přivodí si tak většinou bolesti nohou, úrazy.

Na druhé straně jsou tu lidé, kteří se stále snaží dostat do budoucnosti: „až budu mít dům, až budu mít milion...“ Ani tenhle člověk nežije tady a teď, ale jen ve svých snech. Mylně se domnívá, že až bude mít, co chce, bude šťastný a spokojený. Odsouvá svou spokojenost do budoucnosti a tam ta spokojenost také zůstane, dokud si ten člověk neuvědomí, že spokojenost je tady a teď.

 

Jiní lidé se naopak budoucnosti bojí:“jéežišmarjá, já mám hypotéku, co když se mi něco stane, přejede mě auto... já určitě onemocním, zlomím si nohu... já nebudu moct splácet, ta banka mi sebere barák...“ Ani tenhle člověk není v přítomnosti. Není spokojený na první čakře. I tenhle člověk si „říká“ o problémy s nohama. Na první čakře je uzavřený, nepustí tam Boha a neproudí mu tedy energie tak, jak by mohla, kdyby žil přítomností a byl tady a teď spokojený.

Přemýšlet můžeme úplně jinak. Když mám hypotéku, je to super, protože už tady a teď mám dům, ve kterém tady a teď můžu bydlet se svojí rodinou. Pokud se má něco stát, tak se to stane, ale budu to řešit, až se to stane. Teď na splátky mám, je to super. Není důvod se bát něčeho, co není, co neexistuje. Budoucnost přece neexistuje, teprve bude existovat. Až bude existovat, budu jí řešit.

Lidé, kteří nežijí tady a teď, si pak stěžují na osud, na okolí, na všechno, ale oni sami si tvoří takovýhle život. Naprosto zbytečně podléhají našeptávání Ega, že kdyby to bylo jinak, bylo by to lepší. Ne. Teď je to právě nejlepší. Když jsem bydlela v domě na vesnici, bylo to skvělé, že jsem měla spoustu prostoru, kde mohly pobíhat moje děti, a měla jsem zahradu, na které jsem mohla pracovat a těšit se z ní. Teď žiju v bytě ve městě, kde je to opět skvělé, mám všude blízko a mám také méně práce s uklízením. To je optimismus v přítomnosti. Není důvod si naříkat, že nemám zahradu a dům, mám zase jiná pozitiva kolem sebe.

Stejně jako čas, prostor taky neexistuje. Pokud nám odejde dítě z domova, není důvod plakat, je tady s námi. Nemůžeme je trápit tím, že si budeme stýskat a fňukat. Jsme všichni v jednom těle. Představme si opět tělo člověka, jedna buňka je na ruce, druhá na hlavě. Nemůžeme o nikoho přijít. Navíc ten člověk nám přece nepatří, není to náš majetek. Kdybychom z toho byli smutní, ubližovali bychom tomu dítěti i sobě. Buďme šťastní, že jsme vychovali dítě, které je schopné a ochotné se samo o sebe postarat. Nebo jsme snad chtěli vychovat někoho, kdo na nás bude celý život závislý? Kdo bez našeho dovolení neudělá ani krok?

Čas a prostor tedy neexistuje, přesto s časem se dá skvěle pracovat a tvořit. Čas je totiž subjektivní pocit, který můžeme ovládat. Nejdříve si uvědomme, jak se cítíme, když na něco čekáme. Například na zastávce, než nám pojede autobus, nebo na schůzku s někým blízkým. Nebo třeba sedíme na nějaké neuvěřitelně nudné přednášce. Čas se neuvěřitelně vleče. Máme pocit, že minuta trvá strašně dlouho. Čím to je? Jednoduchá odpověď. Nejsme v přítomnosti, snažíme se být už někde jinde, a tudíž jsme nespokojení. Nelíbí se nám tady a teď.

Teď si na druhé straně vzpomeňme, jak se cítíme, když jsme s přáteli, nebo na nějakém skvělém koncertě. Čas letí neskutečně rychle. Tady jsme spokojení a šťastní a je nám dobře. Není to ale vlivem okolních faktorů. Je to vlivem našeho vlastního nitra, co se mu líbí a co ne. Na tom stejném koncertě může sedět člověk, kterému se to nelíbí a bude chtít pryč a na druhé straně přednáška, která nám přijde nudná, bude pro toho druhého zajímavá. Je to jen o naší volbě. Stav mysli je volitelný.

Je velice snadné si navodit pocit spokojenosti i v těch nepříjemných situacích. Uvědomit si, že jsme tady a teď a že je vše v pořádku, jak má být. Jakmile jsme spokojení, už na nic nečekáme, vše se řeší okamžitě. Najednou jsme na řadě, i když před námi stálo ještě pět lidí ve frontě. Na druhou stranu, čím víc budeme žbrblat, tím bude čas plynout pomaleji a my si v sobě budeme pěstovat pocit nespokojenosti a nepohody a nebude nám dobře.

 

kapitola 6

Příchod na svět

Možná si někteří vzpomenete, že jste se někdy ptali rodičů, co bude, až umřete a jestli vám řekli, že nebude nic, mohlo to pro vás být těžko pochopitelné. Jak bychom mohli najednou nebýt? Je logické, že naše tělo, naše kosti a tkáně se rozpadnou na prach, ale co my? My přece nejsme to tělo, my jsme něco jiného, co přemýšlí, hodnotí, učí se, vzpomíná na minulost a plánuje budoucnost, má své emoce a city. Jsme neviditelná energie, která se na prach nemůže rozpadnout. Pokud tu energii nazveme Bůh, znamená to, že my jsme Bůh. Každý z nás je Bůh, respektive jedna malá částečka Boha, který si přišel na zem zahrát roli našeho těla a jména, jak už kdosi řekl „v tom velkém divadle, kterému říkáme svět“.

Pan Werich v jedné divadelní předscéně s panem Horníčkem mluví také o převtělování, a to velmi úsměvně: „To jsem byl patník, dlouhý léta jsem byl patník. A pak jsem byl pes, abych se pomstil.“ Takhle to samozřejmě nefunguje, jak si hned objasníme.

Je jasné, že pokud budeme existovat po smrti, museli jsme existovat už před příchodem na tenhle svět. Nemáme jen jeden život, máme jich zhruba pět set, abychom se naučili všechno, co se máme naučit. Převtělování neboli inkarnace se ale děje pouze ve stejné vibrační úrovni. To znamená, že se nemůžeme v příštím životě vtělit třeba do psa, poníka nebo jiného zvířátka a stejně tak z nás nemůže být ani ten patník nebo třeba strom. Člověk má vyšší vibrace než zvířátko a tak se naše minulé životy odehrávaly v lidském těle a příště se opět vtělíme do lidského těla.

Náš pravý domov je samozřejmě tam nahoře v Absolutnu a sem na Zemi se přicházíme pouze učit, abychom se vyvíjeli. Pak se opět vrátíme nahoru, prohlédneme si, co jsme se naučili a do dalšího života si vybereme nové lekce, které se potřebujeme naučit. Učíme se to, co neumíme. Někdo například neumí odpouštět a tak mu budou do života přicházet okamžiky, ve kterých se to bude učit. Pokud něco umíme, nemusíme se to učit. Je to jako ve škole, když zvládneme látku první třídy, postoupíme do druhé a tam se zase učíme něco dalšího.

Duše, která se narodí do lidského těla, žije zhruba 500 životů. To obnáší 27 000 let tady na zemi nebo na planetách. Když se člověk poprvé narodí do těla, pod první čakrou se objeví energie. Indové tomu říkají kundalini síla. Je to takzvaná hadí síla, která život po životě vzrůstá o jeden dílek tak, jak se postupně učíme. Je to takový záznam toho, co jsme se už naučili a ten si neseme do dalšího života.

Rodíme se do hmoty, naše těla jsou jako naše domečky. Aby nás rodiče a ostatní lidé poznali, dostaneme tvar a jméno. To je role našeho života, to nejsme my. Tuhle roli našeho života odkládáme, když umíráme. Je to podobné, jako když si herec na divadle odloží kostým role, kterou dohrál a jde domů. Po nějakém čase si vybereme nové zkušenosti, novou roli, nové rodiče a dostaneme jiné jméno a jiný tvar v závislosti na tom, co jsme se naučili, nebo nenaučili v předchozím životě. Zároveň si s sebou neseme i karmu.

Své rodiče si vybíráme. Protože si vybíráme svůj osud přes genom matky a otce, náš osud je kombinací genomu matky a otce. I lékaři dnes už vědí, že v našem genomu je zapsané, která nemoc v jakém věku nás postihne, a říkají tomu dědičnost. Například má někdo v určitém věku dostat rakovinu, on ji skutečně dostane. Předtím „selže“ v určité fázi. I to selhání je vybrané naším vyšším já.

 

Vybíráme si lidi, které potkáme, situace, kterými procházíme, úkoly, které se máme naučit. To vše je zapsané v Akáše.

Akáša je jakási kronika historie celého vesmíru. Kdykoli se jakákoliv bytost, jakákoliv rostlina nebo zvíře, samozřejmě i člověk narodí, je o tom záznam v Akáše. Jsou tam zaznamenány veškeré minulé, současné i budoucí chvíle. Jsou tam zaznamenány naše příchody na tento svět a odchody odsud.

Když si vybíráme, že půjdeme do vtělení, vybíráme si také určité místo a datum. Podle toho pak máme své ascendenty a postavení planet, to vše je předem dané. Kdyby matka nebyla ještě připravená, museli bychom počkat dalších pár měsíců například, než připravená bude a planety budou přesně v tom postavení, jaké odpovídá našemu charakteru, který jsme si vybrali.

Možná si říkáte, tak proč tady jsme, když je to všechno dané? Když jsme jen jako loutky, které hrají svoji roli? Ano, základní body jsou dané, my máme ale také danou šíři cesty. A je na nás, jakým způsobem se naučíme, co se naučit máme. Máme totiž od Otce určitou míru volnosti. Můžeme se rozhodovat. Můžeme vybírat, kterou cestou půjdeme. Můžeme poslouchat svůj vnitřní hlas nebo svoje Ego anebo nemusíme poslouchat vůbec nikoho a nedělat nic. Tohle je naše volba. Ať už zvolíme jakoukoliv cestu, vždy se ale stejně dostaneme tam, kde máme být. Někdy si tu cestu ovšem svojí volbou můžeme pěkně zkomplikovat.

Můžeme být například konzervativní a nebudeme chtít měnit něco, co už ke změně uzrálo. Ale kdo nechce být veden, musí být vlečen. Pro to, abychom se naučili, co se máme naučit, nám přijde na pomoc anděl. My ho zprvu jako anděla nevnímáme, pro nás je to někdo, kdo nám přišel otravovat život. My ani nevidíme, že nám dělá dobře. On nás vytlačuje zpátky na tu cestu, po které máme jít. Pokud se mu to nepodaří, začneme žít v nespokojenosti a přijdou zdravotní problémy. Většinou je to například zlomenina. Takové komplikace jsme si mohli ušetřit. Když se podíváme kolem sebe, uvidíme, že ti lidé si takovéhle zádrhele tvoří sami a pak bědují a naříkají na svůj osud. Je to zbytečné, máme být vždycky spokojení.

Vše je předem pevně dané a námi vybrané. Můžeme před tím utíkat nebo se schovávat, stejně nás to dostihne. Můžeme před nepříjemným člověkem utéct na druhý konec světa, ale pokud se máme s takovým člověkem něco naučit, přijde tam jiný člověk s jiným jménem a jinou tváří, který nám bude dělat to samé. Můžeme si také tvořit různé magické ochrany proti různým nemocem, je to ale zbytečné. Pokud jsme si to vybrali, stejně to přijde. O to větší to pak bude náraz.

Ať nám přijde jakákoliv situace do života, máme na to ji zvládnout. Bylo by nelogické, abychom se dostávali do situací, které bychom neuměli zvládnout. Naše nadjá nás vsadilo do těla, které jsme si sami vybrali. My jsme naše nadjá, takže naše nadjá ví, kam nás posílá, a že smíme věci zvládnout, že na to máme dost zkušeností a síly. Zachovejme vždycky klid, vyhrabme si optimismus, kde jen můžeme. Ten Otec za nás všechno udělá, aniž bychom to postřehli. Tomu se říká tvoření.

Při příchodu do hmoty se ale také děje jedna kouzelná a důležitá věc. My zapomeneme, odkud jsme a kdo jsme. Jak jdeme životem, učíme se vzpomínat si na to, kým jsme a odkud jsme se vzali a čím více životů máme za sebou, tím vyššího poznání v tom určitém životě dosáhneme. Lidé, kteří ještě nemají za sebou určitý počet životů, nemají potřebu hledat svojí podstatu. Vždy hledáme podle toho, na které jsme úrovni. Nejdříve považujeme za smysl života nahromadit hmotné statky, v pozdějších životech hledáme už lásku. Když už jsme ji našli a poznali, hledáme vyšší princip. Smysl a účel života je tedy v učení se a v hledání.

 

kapitola 7

Karma

Karma je jakási linie, náš zápis, který si neseme s sebou ze života do života. Můžeme si to představit jako žákovskou knížku. V prvním životě je čistá, nepopsaná. V tom prvním životě ale musíme, abychom se něco naučili si nějakou tu karmu zapsat, bez ní to nejde. Musíme si vyzkoušet, co to je ublížit druhému člověku, ať už slovem nebo činem. Musíme si vyzkoušet, jaké to je něco ukrást, někoho zabít, nebo se jakkoliv jinak provinit proti desateru a proti čistému svědomí. My si to vyzkoušíme, abychom věděli, jaké následky potom přijdou a abychom pak očistili svojí duši tím, že přijmeme tyhle následky. A také proto, abychom se stali skutečně živoucím Bohem, a my se jím jednoho dne opravdu všichni stanem, ať už se nám to teď líbí nebo ne, protože právě k tomu směřujeme všichni ve svém vývoji. Musíme pochopit pak i jednání ostatních, kteří se to ještě učí. Kdybychom sami neprožili své hříchy, mohli bychom třeba odsuzovat ostatní, kteří se to teprve učí. Nebo bychom jim mohli tu zkušenost závidět, nepochopili bychom jiné, další věci. Nevěděli bychom, proč ten který hřích nedělat, protože bychom si neprožili ty následky. Prostě by nám to někde v našem vývoji chybělo. Malé dítě si také musí sáhnout na kamna, aby se spálilo a vědělo, proč to dělat nemá, musí si samo „natlouct nos“, aby pochopilo.

My už například víme, že krást a zabíjet je něco, co už bychom v životě neudělali, protože víme, že pak přijde trest a také protože máme svědomí, které nám to nedovolí. Ještě jsou ale okolo nás lidé, kteří to dělat budou. Ti lidé jsou tu pro nás velice důležití, a to z jednoho prostého důvodu. Ne jen pro to, aby nám ukázali, že to není správné, to už víme. Jsou tu pro nás pro to, aby nás vyzkoušeli, jestli my umíme další důležité věci, například odpouštět. Jestli jsme schopni přijmout je i s tak těžkými hříchy a uvědomit si, že i my jsme ve svých minulých vtěleních dělali takové věci a nesli jsme za to následky, stejně jako je ponesou oni. Pokud jim to neodpustíme, zapíšeme si další karmu, karmu neodpuštění, a neseme si ji do dalšího života. A v tuto chvíli to tíží především nás, že ty lidi vidíme jako špatné, jim je to v podstatě úplně jedno, co si o nich druzí myslí.

Takhle se učíme život po životě odpouštět, nezlobit se, nelitovat, nekritizovat, neodsuzovat a další důležité věci. Zároveň jak jdeme ze života do života, přichází nám jiní lidé vybít naši karmu. Tak jak jsme si to do toho života vybrali. Toho se zbavíme pouze přijetím a pokorou. Zpočátku, když ještě nevíme, co se děje, oplácíme stejnou mincí. Druhý člověk nám například nešťastnou náhodou nabourá auto. My nevíme, že ten člověk nám to udělal nerad, že to bylo pouze řízením osudu, a tak jdeme a něco jiného tomu člověku provedeme. Tudy cesta nevede. Jedině přijetí a odpuštění nás může posunout dál.

Odpuštění není pouhé „nezlobím se“, je to hlavně pochopení, že je to naše situace, kterou jsme si vybrali, že je to naše lekce, kterou jsme se chtěli v tomhle životě naučit. Nemůže se nám stát nic, co bychom si nevybrali nebo co bychom si nezasloužili na základě našich předchozích činů a rozhodnutí. Není nutné pátrat po tom, čím jsme si to zasloužili, často se to ani nedozvíme. Stačí to prostě přijmout. „Tak se to tak mělo stát, tak se to stalo. Děkuji za lekci.“ Tohle úplně stačí a ohromně se nám uleví. Nemusíme si táhnout dál toto ublížení, jako křivdu, ta pak tíží.

Až pak v jednom životě už víme, že nebudeme druhému oplácet, protože pokud druhému oplatíme stejnou mincí, jsme stejní, jako on. Přestaneme si už hrát na spravedlivého, který má pocit jakési vnitřní povinnosti dělat na světě pořádek a dávat řád věcem a určovat pravidla. Přestaneme být soudcem, a pochopíme, že ta vyšší spravedlnost funguje i bez našeho zásahu. Ten, kdo chce na zemi dávat řád a pravidla a brát spravedlnost do svých rukou je totiž jen a jen Ego, kterého se život po životě zbavujeme.

Najednou budeme vidět, že každý má, co si zasloužil. Budeme už vidět, proč ta která situace přišla právě tomu člověku. Před lety mi kdosi tvrdil, že rakovinu dostanou vždycky takoví hodní lidé, kteří by se pro druhého rozdali, že spravedlnost neexistuje. Ale ona existuje a je neomylná! Lidé viděli, že ten člověk je tak hodný, protože ho tak vidět chtěli. Nevěděli ale, že on se uvnitř užíral třeba zlostí nebo závistí. Nikdy nikomu nic zlého neřekl, ale myslel si to uvnitř. Rozdal by se pro druhé, ale uvnitř ho žralo, že za to nic nedostává. Ano, rakovina je nemoc, která člověka doslova žere uvnitř.

A pak, existuje jedno základní pravidlo karmy. Co vyšleme, to se nám vrátí. Pokud někoho za něco odsoudíme, budeme si tím sami muset projít, aby ostatní za to mohli odsoudit nás. Pokud někoho praštíme klackem po hlavě, musí někdo jiný praštit nás. Cokoliv si do té karmy zapíšeme, musíme se naučit, musíme za to „zaplatit“. Teprve pak bude karma smazaná. Dokud budeme vracet a oplácet stejné stejným, jsme stále ve stejném koloběhu a přitom úplně zbytečně.

Zdá se vám to kruté? Vždyť je to jenom hra, jenom divadlo. Vzpomeňte si na to vždy, když vás bude trápit nějaká nespravedlnost. Nespravedlnost neexistuje. Vše ve stvoření má své příčiny a následky. Nemá cenu litovat, to už bychom zase byli nespokojení. Vše, co se stalo, co jsme udělali druhým, bylo totiž dobré, my jsme se tím něco naučili. A vše, co druzí udělali nám, bylo dobré, protože nám tím vybili naši karmu.

Karma souvisí s tím, co bible nazývá hříchy. Hřích ale vlastně neexistuje, existuje jen evoluční vývoj. Nemůžeme skočit z prvního schodu na desátý, to bychom nepřežili. Postupujeme tedy tak, že jdeme, zakopneme, uděláme jakoby chybu, poučíme se a můžeme pokračovat dál. Je to jako když vědec po tisícím pokusu vynaleze nějaký lék. Ten vědec ví, že každý z těch pokusů byl důležitý k tomu, aby viděl, že tudy cesta nevede. Všechny pokusy jsou dobré. Všechny omyly, kdy zareagujeme jakoby špatně, jsou dobré, protože nám ukázaly, že tudy ne. Držme se striktně přítomnosti. Nějak zareagujeme a už víme, že to není dobře. Tím, že už to víme, v následující přítomné chvíli to už neuděláme, už jsme poučeni.

Abychom prošli vývojem, je nutné si ty hříchy, ty karmy zapsat do té své žákovské knížky, abychom je mohli v následujících životech splácet a odškrtávat si, co jsme se naučili. V žádném případě už teď nesmíme odsuzovat druhé za to, jaké udělali chyby a ani sebe nesmíme odsuzovat, že jsme špatní, když máme takovou nebo makovou karmu. Nejsme špatní a nikdy jsme nebyli. Vše je dobré, protože vše nás posouvá na cestě vpřed. V každé nové přítomné chvíli jsme lepší, než jsme byli v minulé přítomné chvíli, ale i v té minulé přítomné chvíli jsme byli nejlepší, jací jsme být mohli. Stačí si uvědomit, že jsme udělali chybu. Tím, že si to uvědomíme, už tu chybu příště nezopakujeme, uděláme tu věc zase o něco lépe, a proto je nejlepší reakce, když uděláme blbost: „Hurá! Pochopil jsem! Byla to blbost.“

Během svých životů vývojově procházíme třemi fázemi. V první fázi spousty životů člověk dá ránu, bojuje, protože je oddělený, bojuje o svá práva, o své chtění mít různé věci, majetek, lidi. Tím zapíše karmu a někdo druhý v té oddělenosti mu tu karmu musí vybít. Ten člověk ještě neví, že ten, kdo mu tu karmu vybíjí, je anděl, protože mu tím zlikvidoval zápis. Hmotnýma očima to ještě vidí jinak. To trvá minimálně 450 životů.

A pak v druhé fázi, v jednom životě člověku dojde, že když druhému vrátí ránu, vypadá stejně, jako on, a uvědomí si, že už takový být nechce. Tady už přestává platit „oko za oko“, ale jak se říká: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“.

V téhle době, kdy máme na každé čakře nějakou tu karmu, chodí nám do života neustále někdo jakoby ubližovat, aby nám tu karmu vybil. V té chvíli my musíme jen vydržet. Ale navíc ještě nás přijdou zkoušet jiní lidé a přesvědčovat nás, abychom to tomu druhému vrátili. Když už sami víme, že je to takhle správné, musíme být prozkoušeni ještě přes druhé lidi. Jednoho dne všechny karmy, aniž bychom je vraceli, budou splacené.

Jednoho dne se dožijeme třetí fáze, tedy stavu, kdy na těle už nemáme žádnou karmu. Pokud si jí tam nějak mezitím neuděláme. Potom to přichází okamžitě. S karmou je to jako ve frontě na maso. Když si představíme každý svůj „hřích“ jako človíčka, který čeká, až přijde na řadu. Pokud je zápisů málo, přijdou na řadu hned. Vidíme to třeba už za dvě hodiny nebo hned druhý den, třeba do týdne. Pak máme znovu šanci si uvědomit, co jsme „provedli“ a situaci opravit. Opravíme jí jednoduše. Tentokrát se zachováme jinak.

Skutečně duchovní člověk žije podle systému: „to, co nechceš, aby ti dělali druzí, nedělej ani ty jim“. Skutečně duchovní člověk nemusí chodit do kostela, ani nemusí znát žádné modlitby. Takový člověk žije čistotu duše. Zamysleme se, než zareagujeme, ale i v myšlence. Jednoho dne budeme žít skutečně nebe na zemi.

 

kapitola 8

Co se děje při narození a umírání?

Mezi projeveným a neprojeveným světem je hranice. Tahle hranice prochází tělem každé ženy, protože žena, jako stvořitelka svým tělem vytváří nové tělo pro novou duši, která sem přichází, což je část Boha, který si vybral prožít tady ten svůj úsek. Žena porodí tělo, ale to tělo nejsme my. To tělo je pouze slupka, která tady udrží Boha. Bůh se sem prolne do hmoty, aby tady zahrál hru. Dítě po narození je ještě v jednotě, ještě nemá myšlenky, ono pouze existuje. Myšlenky nás oddělují od Otce, pak teprve začneme zapomínat, kdo jsme.

Naše narození je plánováno vždy dopředu z pohledu shůry. Je to předem dané a zapsané v Akáše. V době, kdy máme přijít na svět, vybere si naše Nadjá matku a otce a všechny situace, které se máme naučit. Vyberete si svůj bod A, kdy přijdeme, a svůj bod B, kdy ze světa odejdeme. Rodiče si vybereme zhruba ve stejné úrovni, v jaké jsme byli, když jsme ze světa odcházeli a vybereme si rodiče takové, aby nás naučili to, co se naučit potřebujeme.

Bible říká cti otce svého i matku svou. Rodiče, i kdyby byli „sebehorší“ i kdyby to dítě třeba týrali, jsou ti nejlepší pro to dítě, pro to, aby se vyvinulo směrem, který si Nadjá vybralo. Ano, ať už se nám naši rodiče v tomto životě líbí nebo nelíbí, je třeba si uvědomit, že přesně takové jsme si je vybrali, že to byla naše volba, náš úkol. Měli nám například ukázat, jak přehnaná přísnost je pro dítě zatěžující, aby my jsme to pak nedělali svým dětem. Nebo tím, že se o nás málo starali, nás měli naučit nezávislosti a samostatnosti. Těch variant je zase spousta.

Mnozí dnešní dospělí končí u psychologů a psychiatrů právě kvůli vztahům se svými rodiči. Ano, v téhle době jsme se často rodili právě rodičům, se kterými to bylo náročné. I to má svůj důvod. Je to pro to, aby se urychlil náš vývoj při přechodu do věku Vodnáře. Rodiče nám ve zkratce v dětství předvedli to, čeho bychom se dopustili pak my sami, ale protože jsme to viděli, už to neuděláme. Například otec alkoholik, nebo matka, která nás neustále hubovala. Ano, právě takoví rodiče jsou pro nás ti nejlepší, jsou naši andělé, protože my jsme mohli vidět na jejich osudu, že tudy cesta nevede. Milujme své rodiče za to, co nám ukázali. Jiné rodiče už v tomto životě mít nebudeme, a dokud se nenaučíme přijmout vše takové, jaké to je se všemi důsledky, budeme se to muset učit v dalších životech, až nám to jednou dojde. Je ohromná úleva přijmout rodiče, jací jsou a odpustit jim. Pak začneme na svých rodičích vidět i ty kladné stránky, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.

Vraťme se teď k okamžiku narození. Když matka otěhotní, její tělo se spojí s dítětem prvními třemi čakrami. Nahoře, v neprojeveném světě žijeme od čtvrté do třinácté čakry. Tam máme čaker víc. Když se dítě narodí, je čisté, je to čistý Bůh, který nemá myšlenky a ještě nemá Ego. Stav myšlenek a Ega začíná ve chvíli, kdy ten človíček poprvé řekne „já“. Od této chvíle začne dítě žít v dualitě a učí se své míře Ega. K té se dopracuje zhruba v dospělosti. Pak se učí dál, jde životem a prochází svými zkouškami až k bodu B.

Můžeme namítnout, že některé děti umírají ještě malé, ale my se vždycky učíme ve skupinách. To znamená, že to dítě si potřebovalo ještě něco doladit, ale hlavně rodiče se tím učí. Musí si například uvědomit, že to dítě jim nepatří. Naše děti nám nepatří, oni se pouze k nám narodili, abychom je něco naučili, ale jejich osud je taky daný. Je to jejich osud, ve kterém my hrajeme jen svoji roli, nežijeme jejich život a ani to nejsme my, kdo jim vybral jejich osud.

V momentě, kdy poprvé dítě řekne „já“, nastoupí Ego a jedna myšlenka za druhou. To dítě najednou vidí, že jsou věci dobré a špatné. Dobré jsou ty, které se hodí Egu toho človíčka a špatné jsou ty, které se nehodí. Kdyby to bylo univerzální, byla by jedna věc jenom dobrá a jiná věc jenom špatná. Vždy ale záleží na Egu každého jednotlivce, jak se to hodí nebo nehodí.

Zároveň se začnou vytvářet libé pocity spokojenosti a naopak nepříjemné pocity nespokojenosti. Podle toho pak proudí energie buď nahoru, směrem k Otci, když máme radost, nebo dolů do země, kdy jsme pak skleslí a smutní. Ty energie se jmenují Ida a Pingala. Takhle žijeme spoustu životů. Až se dopracujeme se svou hadí silou těsně pod šestou čakru, kdy už člověk odkládá magii, tehdy poprvé začneme žít tím, že vše je dobré. Tehdy nastává návrat k jednotě. Když opravdu začneme žít to, že vše je dobré, obě energie, i ta, která vedla nahoru i ta, která vedla dolů, se otočí směrem vzhůru a my se stáváme takzvaným božským člověkem. To však trvá spousty životů se k tomuto stavu dopracovat.

Člověk tedy projde celým životem do bodu B a tady pak přichází okamžik, kdy jsme se naučili, co jsme měli a přicházíme k takzvané smrti. Smrt neexistuje, my jen zažíváme rozvázání prvních třech čaker, abychom se zase vrátili od čtvrté do třinácté čakry do neprojeveného světa. V okamžiku smrti se rozpadne ego. Je to těsně před rozvázáním první čakry. A stejně jako první myšlenka „já“ nás vsunula do duality, tak zase jako poslední uzavírá dualitu „já“. Pak se dostaneme na druhou stranu, do jednoty.

První čakra se rozváže do minuty. Druhá čakra do týdne a do čtyřiceti dnů, stejně jako po narození je šestinedělí, se nám rozpadá astrální tělo. Máme stejných šest týdnů i k odchodu na druhou stranu. Odchod z tohoto světa tedy probíhá stejně, jako příchod, jen pozpátku. Stejné je například i to, že při odchodu z tohoto projeveného světa se nám promítne celý náš život. Stejně tak se nám promítne náš život při příchodu na svět, proto zažíváme stavy „deja vu“.

Tady na světě je to vlastně všechno obráceně. Když se narodí miminko, všichni se radujeme, ale my bychom s ním spíš měli soucítit, co všechno ho teprve čeká. A na druhé straně, když člověk umírá, my pláčeme a truchlíme, že nás ten člověk opustil. Ten člověk si splnil věci, které se měl naučit, takže bychom se s ním měli rozloučit, poděkovat mu, že jsme s ním mohli jít životem. Ty všechny chvíle, které jsme s ním prožili, nám nikdo nesebere. Odpusťme mu, cokoliv nám udělal, pak on lehce odejde. Jakmile rodina brečí a brblá kolem něj, on nás slyší, i kdybychom brblali doma v kuchyni. Tam už jsme všichni v jiné rovině, tam prostor a čas už není. Poděkujme, že jsme se směli s tím člověkem učit. Ať nám dělal cokoliv, přišel kvůli nám.

Jsou různé způsoby smrti a mnohé se přijímají hůř. Snáze přijmeme smrt člověka starého, kterému se už prostě „navršil čas“, nebo člověka nemocného. Tehdy si řekneme, že už ho nic nebolí a má to trápení za sebou. Pokud si k tomu navíc uvědomíme, že smrtí nic nekončí, dá se to zvládnout snáz.

Hůře se přijímá například násilná smrt mladého člověka. Cítíme nespravedlnost a nemůžeme najít způsob, jak to přijmout. Ale vezměme si takový příklad, kdy dívka, které je třeba teprve dvacet let už se naučila vše, co měla a co si vybrala do tohoto vtělení a došla do svého bodu B. Někde poblíž ní, se vyskytne duše, která si ještě nevyzkoušela někoho zabít. Ti dva se potkají, a protože to měli předem domluvené, ten člověk tu dívku zabije. Kdyby jedno jediné nadjá, ať už té dívky, nebo jejích rodičů, nebo toho vraha, s tím nesouhlasilo, nikdy by se to nemohlo stát. Vše je dobré. A hlavně, vše je jen hra. Hra, která nás učí přijmout vše, co se děje v božím těle.

Kdybychom truchlili nad něčí smrtí, my bychom toho člověka, který ještě nemá rozvázané Ego, drželi svým smutkem tady na zemi a on by nemohl jít tam, kam patří. My bychom mu v tom bolavém rozkládajícím se těle zhoršili odchod na druhou stranu. Navíc, když litujeme toho, že ten člověk odešel, my vlastně litujeme sami sebe, že už toho člověka neuvidíme. To je sebelítost, aniž bychom si to uvědomovali a to je jen zbytečná zátěž. Jestliže přijmeme jeho smrt bez egoismu nechat si ho tady, on v klidu odejde a není svázaný, může pak za námi kdykoliv přijít. Nesmíme být stažení tou lítostí a nevědomostí. Ulehčíme tak jemu i sobě.

 

kapitola 9

Ego

Už jsme si řekli, že máme zhruba pět set životů. Život po životě, v nás stoupá božská energie. Zároveň jsme v prvním životě dostali neuvěřitelný dar. Ego. Ego je dar, je dobré. Bez něj bychom se nemohli vyvíjet a učit se. Někteří „duchovní“ lidé tvrdí, že ego je špatné, to je nesmysl. Všechno, co nám tady Otec nadělil je dobré. Ego je dobré, protože nás vhání do zkoušek, vyučuje nás.

Zvířata ego nemají. Někteří lidé si proto myslí, že zvířata jsou lepší. Není to tak, nikdo není ani horší ani lepší. Zvířata mají jen nižší energii o jednu oktávu. To zvíře dokáže spát až dvacet hodin denně. Probudí se jen, když se chce nažrat, když jde lovit anebo když se chce rozmnožovat. My jsme taky zvířátka, ale trošku vyvinutější zvířátka. Všechny bytosti na zemi mají takzvaný emoční kvocient, který roste, jak se učíme. Zvířátka mají emoční kvocient 6, člověk 65, bytosti, které už se nemusí rodit 800, Kristus měl 350 a jaká to byla síla. Skutečně se blížíme zvířátkům.

Ego je tedy dar, je to takzvané chtění. Člověk se narodí a něco chce. Někdo chce kariéru, někdo krásnou ženu, někdo dům. Člověk tedy nespí dvacet hodin denně jako to zvířátko, ale zvedne se a jde pro to něco dělat. Tím se učí. Život po životě vzrůstá naše božská energie, ale zároveň se snižuje ego. Po každém životě se rozváže ego a odpadne z nás jako slupka z cibule. Jedna z pětiset slupek.

Když se dostaneme dál, na intuitivní rovinu, vidíme, že hmotné věci nejsou vůbec důležité, že nejdůležitější jsou věci, které jsou neviditelné. Láska, na tu si nemůžeme sáhnout, ale víme, že je důležitá. Přátelství, svoboda, to jsou všechno věci, které hmotný člověk, který nemá za sebou zhruba 250 životů, ještě nezná. On za to nemůže, že jde a bojuje s druhým člověkem. I my jsme žili tyhle životy. To, že jsme tady, je pouze přirozenou vývojovou věcí. My jsme pouze odložili víc těl, protože jsme vstoupili v čase o trošku dřív, nic jiného.

Svět je pouze poznatelný. Vše zde existuje v dualitě, vše má své protiklady. Abychom viděli, že je někdo krásný, musíme vidět někoho ošklivého. Abychom věděli, co je den, musíme zažít tmu. Každá věc má svoje krajní body. Mezi nimi je stupnice, po které se posunujeme a hodnotíme spousty životů. Poznáváme, co pociťujeme jako dobré a co jako špatné. Už jsme si ale řekli, že vše je dobré a to už je cesta z duality k návratu do jednoty. Do božské podstaty, kde s naprostou pokorou jsme schopni cítit, že vše je dobré.

Jestliže na jedné straně bude stát Ježíš – chci být tak moudrá, tak spravedlivá, tak láskyplná, to je jediné, co smíme. On je pro nás pozitivní. Na druhé stupnici budeme mít někoho negativního, třeba Hitlera nebo i Satana, někoho, kdo hrál roli jakoby negativní. Nebudeme žít poznatelností, pokud budeme jednoho vyvyšovat a druhého hanět. Do svého dalšího života pak budeme přitahovat lidi, které jsme kritizovali, abychom se naučili, že i oni jsou dobří. Oni jsou stejně dokonalí. Poznatelnosti využijeme, když chceme být jako ten pozitivní a nechceme být jako ten negativní. Pak takový jakoby negativní člověk nám nepřijde nikdy do cesty. Negace neexistuje. Negaci tvoří ego člověka, je iluzorní a tedy neexistuje.

Tady vidíme, že Ego není špatné. Ego je dobré, protože vše je dobré. Ego je náš nejlepší učitel. Je jedno, jestli to je naše Ego nebo Ego druhého člověka, vždy nás to něco učí. Existuje totiž mystická rovnice:

Bůh + Ego = Člověk

v každé rovnici jedna strana se rovná druhé, to znamená, že Ego je také božské.

Ego umírá v přítomnosti. Jestliže jsme spokojení, jednáme bez Ega. Neutíkáme do budoucnosti ani do minulosti, jsme v přítomnosti a Ego nemá šanci. Nemáme v sobě to chtění, aby to bylo jinak. Ego žije v minulosti a v budoucnosti, tam hodně pracuje. Z toho máme bolesti a nemoci. Ega se nezbavíme tím, že s ním budeme bojovat, musíme mu porozumět a naučit se ho milovat.

Navíc Ego tady na zemi musíme mít. Bez Ega bychom se tu neudrželi, nebyli bychom člověkem, jak je zřejmé z rovnice. Buďme tedy Egu vděční, že ho máme. A milujme ho. Ego je součástí Boha, je součástí nás samých. Nemůžeme Ego zatratit, aniž bychom tím zatratili také Boha a sami sebe. Pokud své Ego pochopíme a poznáme, snadno se od něj budeme učit a obstojíme v jeho zkouškách a nástrahách.

Duchovní lidé mají už Ego minimalizované. Vědí, co dokáže, už byli důkladně prozkoušeni a ponechávají si jen nepatrné zlozvyky. V těch zlozvycích pak snadno drží své Ego pod kontrolou, už po ničem netouží, nic nechtějí, jsou spokojení tady a teď.

Například strach je jeden z nejsilnějších projevů Ega. Nikdo jiný nám ublížit nemůže. Když existujeme jenom my, můžeme ublížit sami sobě zase jenom my sami. Ego na druhou stranu také způsobuje náš pud sebezáchovy. Kdyby lidé věděli svoji pravdu, skákali by dobrovolně na druhou stranu, což je taky chyba, protože sem se přicházíme učit. My sami jsme si život nedali a nemáme právo si ho brát. My si to musíme prožít. Náš život nám nepatří, patří Otci. Skákat na druhou stranu je skutečně nesmyslná věc, ale spousty lidí to samozřejmě neunese. I ta sebevražda, když se přihodí, je Boží záležitostí. Pokud se to nemá stát, tak se to prostě nepovede. Všechno řídí Otec. Vše je dobré. 20

 

kapitola 10

Dimenze

Tady na světě žijeme v takzvané třetí dimenzi, ale co jsou vlastně ty ostatní dimenze? Když to vezmeme od začátku, tak první dimenze je dimenze bodu, tu už máme dávno za sebou. Druhá dimenze je, když se z jednoho bodu rozmnoží dvě linie a vzniká plocha. V druhé dimenzi žijí všechny bytosti, které vnímají jenom plochu. Kdybychom před bytost, která leze v téhle druhé dimenzi, položili překážku, například sirku, ta bytost to nepochopí, nebude vědět, kde se to tam vzalo, jakmile jí milimetr nadzvedneme, ta bytost tu překážku už neuvidí a poleze dál. Je to jako kresba, kdyby se sunula po papíru.

Třetí dimenze je naše dimenze, ve které se pohybujeme. Je to dimenze běžných lidí. Lidí, kteří mají Ego. To jsou lidé, kteří se nesjednotili v jednotě, nežijí v přítomnosti. Třetí dimenze znamená, že z té plochy se vydělí ještě další plocha a vzniká takové „akvárium“. Uprostřed toho akvária se pro naše smysly, protože smysly patří k hmotnému tělu, vytvoří umělá realita takzvané časoprostorové křivky. Je to proto, že lidé žijící ve 3D mají Ega, ubližují si, jsou oddělení, jsou v dualitě. Chce-li tedy jeden člověk druhému ublížit, musí k tomu druhému doběhnout v čase a prostoru. Kdyby ti lidé věděli, že to jde i jen myšlenkou, tihle lidé by to udělali. Proto nám tady Otec dává vědomí duality a oddělenosti, aby k těmhle věcem nedocházelo.

Teprve člověk, který se naučí žít ve středním kanálu, tedy v jednotě, přestane vnímat prostor, a čas pro něj přestane existovat. Pokud se naučíme žít v přítomnosti, to znamená žít ve spokojenosti, pak se dostaneme ke čtvrté dimenzi. Ale to je pouze brána, přes kterou projdeme do dimenze páté. Ve čtvrté dimenzi tedy nemůžeme vlastně žít, je to jen průchod. V páté dimenzi už není oddělenost, vnímáme pouze jednotu všeho a všude. Pátá dimenze je především jiný způsob vnímání, ke kterému všichni směřujeme.

Pro naše smysly je to těžko pochopitelné a sotva představitelné. Je to stejně těžké, jako je těžké pro bytost ve druhé dimenzi pochopit, že existuje dimenze třetí. Je to jako kdybychom žáčkovi páté třídy chtěli vysvětlovat logaritmy. Můžeme mu je nakreslit, jak vypadají, můžeme mu je vysvětlovat, ale on je stejně ještě nepochopí, protože nemá za sebou určité potřebné zkušenosti.

 

kapitola 11

Jednota a celek

Co je jednota? Ukážeme si to názorně. Všechno, co se děje ve vnějším světě prožíváme i my, v našem těle. To znamená, že buňky našeho těla jsou naši malí človíčkové. Každá ta buňka má svůj vlastní život. Ona se rozmnožuje, narodí se, umírá, vylučuje, má svůj metabolismus, dělá všechno stejně, jako lidé tady ve světě. A každá ta buňka má svou funkci, jinou funkci má jaterní buňka, jinou funkci má buňka kožní. I my jsme jedna taková buňka ve stvoření a máme tady svojí funkci. Někdo je lékař, jiný obchodník. Někdo je třeba i bezdomovec a to je velmi důležitá funkce, člověk by tady neměl ničím opovrhovat. Všechno je jednotné a dokonalé.

Všichni dohromady jsme jeden celek. Z pohledu do těla vidíme, že nikdo není lepší a nikdo není horší. Všechno, tak jak máme v těle, se děje ve vnějším světě. Jak nahoře, tak i dole.

Také už víme, že nejsme nikdy stejní. Skutečně neexistuje jediný okamžik, kdy bychom byli stejní. Když se člověk narodí, v jeho těle, protože je ještě malé, je asi 30% energie. Zbytek té energie je v jeho aurických tělech. Postupně se rodí nové a nové buňky, jak to tělo roste. V dospělosti se obrátí poměr a tak je 70% energie v našem fyzickém těle a zbytek, zhruba těch 30% v našich aurických tělech.

A teď si představme, že se večer půjdeme osprchovat. Osprchujeme se, vylezeme, utíráme se, a najednou uvidíme, jak si třeba na rameni sloupneme starou kůži. Řekněme pro příklad jednu buňku. Ano, ta buňka dosloužila na naší kůži. Ona jakoby umřela. V tom okamžiku pouze naše tělo odloučilo schránku pro energii jedné buňky. A ta buňka odchází do našeho aurického těla, které si nosíme okolo svého fyzického těla, aniž bychom ho viděli.

Kdyby ta buňka, se svojí energií odešla pryč, už bychom nebyli 100%. To není možné. My svoje rezervoáry nosíme vždycky s sebou. To samé se děje také v tom vnějším světě. Když splníme svoji roli života, odložíme svoje tělo v bodě B, odkládáme pouze domeček. Ta energie, kterou jsme, Bůh v nás, po odložení Ega a těla, které symbolizuje roli života, odchází čekat do aurického, neprojeveného světa božského těla.

A tam čekáme. Čekáme na další roli. I ta buňka, která byla jednou kůží, si chce vyzkoušet něco jiného. Takže se příště znova narodí dejme tomu do ledvin, pak za nějaký čas, když se zase vrací do hmoty, tak se narodí jako srdeční buňka. Poslední, nejvyšší zkušenosti a nejvyšší diferenciované buňky, jsou neurony.

Z pohledu do lidské společnosti duchovní učitel je něco jako neuron. Ale nikdo není lepší a nikdo není horší. Zkusme si představit, kdyby tělo obsahovalo jenom neuronové buňky. Kdo by koho učil? A jak by to tělo drželo pohromadě, a jak by se mohlo pohybovat, a kdo by zásoboval ostatní buňky živinami? I ta nejobyčejnější buňka, která se narodila do těla, která není ještě pružná, není zkušená, je třeba kostní, nebo šlachovou buňkou, je celek, který má svoji důležitou roli. Kdyby tam ta jedna buňka chyběla, už by to nebyl celek.

Buňky, které už odcházejí a nemusí se zrozovat, odcházejí do božského světa, jsou v našem aurickém těle. Rodí se další, první, vše se obměňuje. Všechno je neuvěřitelně dokonalé. Má to svoji logiku. A je to stejné v našem těle, jako ve vnějším světě. Když si někdy nevíme rady, můžeme se podívat do těla.

Ono nám odpoví. Třeba taková pýcha. Kdybychom měli v těle třeba jednu buňku v játrech, a ta jaterní buňka by byla pyšná na to, jak čistí krev. A to je nesmysl, že? Správný postup je, že ta buňka má být šťastná, že smí čistit krev a pomáhat jednotě. Naše úmysly hodnotí naše nadjá a božské tělo.

Můžeme si to představit i v našem běžném životě. Když já budu sestra a budu mít dokonalé vzdělání, budu skutečně špičková. Ale budu na oddělení v nemocnici dělat jako vrchní sestra, nebo staniční, a budu to dělat proto, abych se ukazovala, jak to umím, pak to nedělám pro ty lidi, kterým mám sloužit, ale dělám to pro sebe, protože jsem pyšná. Nebo když to budu dělat pro peníze, tak to taky dělám pro sebe, nedělám to pro ty lidi, co tam jsou.

V tuhle dobu, tam vedle mě nastoupí úplně obyčejná holčina, která bude mít neuvěřitelné srdce a ty lidi bude milovat. Nikdo to nebude vědět, ale ta skutečnost bude taková, že ta holka, která nemá žádnou praxi, která se teprve učí být dobrou sestrou, ale je úžasný člověk, ty lidi bude léčit víc, než ty léky podávané odbornou špičkovou sestrou. Ty lidi ráno se budou budit, jestli to sluníčko dneska slouží, nebo ne. Když uvidí tu kyselou tvář tý přísný sestry, tak zahučej pod deku a budou otrávený, že budou muset čekat na další den, až zase bude sloužit ta usměvavá veselá sestřička. Ta holčina jim totiž bude zvedat optimismus a ten je léčivý.

Pýcha a namyšlenost zrazuje naše úmysly, ubližujeme si tak samozřejmě, jako bytosti. Takže úmysl, na všechno, co chceme vědět, se můžeme podívat do našeho těla a všechno tam najdeme. Děje se to úplně stejně, jako v tom vnějším světě.

Pokud v nás ještě bude například pocit, že já pracuju, já se snažím a ten vedle se ulejvá, sklouzáváme k posuzování druhých a vyvyšování se. Nikdo není ani horší, ani lepší, každý dělá, co umí a tak, jak to umí. K jednotě a ke spokojenosti se dopracujeme právě tou prací pro celek. Svojí pokorou a láskou pro lidi uděláme největší službu celku a tím vlastně i sami sobě, protože my jsme součástí toho celku. My jsme ten celek. To je jednota.

 

SPOKOJENOST NA JEDNOTLIVÝCH ČAKRÁCH

V následujících kapitolách si projdeme jednu čakru po druhé, abychom viděli, jaké emoce způsobují uzávěry na jednotlivých čakrách a dokázali jsme je sami opravit svým chováním a tím se uzdravit. Popíšeme si pouze prvních pět čaker, které můžeme sami ovlivňovat a vnímat. Šestá čakra se otevírá automaticky jako důsledek vyrovnanosti a správných postojů a chování v prvních pěti čakrách. Sedmá čakra je přímým spojením s Bohem, takže ani tu nemůžeme sami ovlivňovat. Pokud budeme mít správně naladěné čakry předchozí, šestá a sedmá čakra už funguje sama.

kapitola 12

První čakra

První čakru máme na bázi těla. Oživuje tak především naše nohy. První čakra je základní a zobrazuje se na ní náš postoj k životu, zda jsme optimisté nebo pesimisté. Zobrazuje se tu naše spokojenost s děním v Božím těle a naše pokora vůči tomuto dění, tedy jeho přijetí. Odmítavé emoce na první čakře se nám pak zobrazí například křečovými žilami, bolestmi kloubů nebo zlomeninami.

Být otevřený na první čakře, znamená žít tady a teď, v přítomnosti. Být spokojený. Když se nám někde tady a teď líbí, tak jsme spokojení. V tom okamžiku se první čakra normalizuje, i kdybychom byli předtím jakkoliv rozladění. Už v té chvíli se léčíme, protože ta energie proudí. Takhle můžeme léčit i jeden druhého. Pomáháme už jen tím, když člověku, který je zdrcený z nějaké situace, řekneme, že je to v pořádku, že se nic zlého neděje, že všechno dobře dopadne. Všechno se dá napravit. Když ho uklidníme, tomu člověku se pak uleví, protože se mu normalizuje první čakra. Pokud ten člověk pak vydrží, alespoň do druhého dne, ono se to „samo“ vyřeší. Každá situace má řešení a čím snáze vyhrabeme optimismus, tím rychleji přijde řešení.

To řešení tu většinou je okamžitě, ale často ho nevidíme, protože se zabýváme myšlenkami typu: Proč se mi to stalo, to je hrozný, co budu dělat. Energie, která přichází skrze tuto čakru, není jen něco neviditelného. Žijeme v hmotném světě. Energie jsou například peníze, které přijdou na opravu něčeho rozbitého, nebo třeba člověk, který nám to pomůže opravit. Když budeme věřit, že vše dobře dopadne, že je to jenom zkouška, abychom věděli, jak zareagujeme, řešení se objeví za pár hodin.

Když tady a teď budeme spokojení, nebudeme chtít být ani v minulosti, ani v budoucnosti. Budeme bez pocitů „předtím to bylo lepší“ nebo „už abych byl pryč“. To jsou pocity, kdy se nám tady nelíbí. Jestliže se nám tady líbí, čakra má ideální velikost. Není ani smrštěná, ani hodně otevřená. Tehdy Otec v nás pracuje. Jsme plni síly, je nám dobře, všechno klape. To je stav přítomnosti na první čakře.

Na první čakře je největší problém, když je člověk pesimista. Například když nabouráme auto. Optimista reaguje: Hurá – nikomu se nic nestalo, odřel nebo odřela jsem si jen koleno a blatník. Pak třeba: Hurá, mám peníze na opravu, nechám ho opravit. Nebo: Hurá, nemám peníze na opravu, budu chodit pěšky, aspoň zhubnu, posílím si kondici. Velice důležité je držet se. Pokud to prožijeme optimisticky, peníze na opravu nám přijdou samy.

Pesimista samozřejmě bude nešťastný, bude si říkat, proč se to muselo stát zrovna mě. Bude lamentovat a nadávat na osud. Bude běhat po pojišťovnách, po opravně, stažený tím vztekem nebo lítostí, nespokojeností a hlavně nepřijetím. Jeho čakry se smrští a on si tak uzavře přívod energie. Dostaneme víc, jen když jsme spokojení, když nejsme spokojení, vezmou nám i to málo, co jsme měli.

Když to člověk prožije ve hmotě, je dost pravděpodobné, že si zlomí nohu, podle toho jak silně to prožije. A on bude dál lamentovat na svoje neštěstí, co se mi ještě stane. Ano, někdo mu ještě třeba ukradne peněženku. Ten člověk neví, že si to tvoří sám.

Optimistům se opravdu daří, to můžeme vidět kolem sebe. Ale představme si toho pesimistického člověka, jak se kouká na svět. Má sevřenou první čakru. Kdybychom tomu člověku chtěli tisíckrát pomoct, my se k němu ani nedostaneme. Zevnitř přijde taková „nechuť“, takový ten pocit „to nemá cenu“. Tohle dělá ta uzavřená čakra. Ten člověk odstrkuje tu pomoc od sebe. Člověk, který je spokojený, smí dostat víc. Jestliže budeme nespokojení, nedostaneme nic, ono se to k nám prostě nedostane. Sami si to tvoříme. Jestliže Ego vytváří v člověku negativní emoce (ty, které mají záporný náboj), ty emoce ucpávají „hlavní kanál“ k Otci, takže ho nemůžeme slyšet. Ty emoce pak prožíváme v bolestech nebo ve špatných stavech.

Tyhle emoce, se dají odblokovat druhou osobou. Můžeme jít například k léčiteli nebo k někomu jinému, kdo nám od toho „zádrhele“ jakoby pomůže. Přijde ovšem opravná situace, protože my jsme se tu situaci ještě nenaučili, musíme být prozkoušení. My odejdeme od léčitele, spokojení, jak nám pomohl, ale ve chvíli, kdy k nám přijde ta „opravná situace“ to opět nezvládneme, máme tu bolest zpátky, jako bumerang. Není to ale vina léčitele. Je to tím, že jsme se to ještě nenaučili. Bolesti k nám vždy přichází proto, abychom se zastavili a uvědomili si, že něco neumíme. Například se ještě dokážeme zlobit na druhého člověka, že je takový, jaký je. Nevidíme, že on nás jen přišel prozkoušet.

Častým důvodem nespokojenosti na první čakře jsou peníze. Peníze… v podstatě jen energie. Peníze jsou jen symbolem pro něco, co si za ně můžeme pořídit. Bunda na zimu, boty, pytel cementu, dovolená… Peníze jsou ale jen symbolem, který nám představuje tu hmotu. Jsou to jen takové papírky s obrázky, které pak vyměňujeme za to, co potřebujeme. Pocit nedostatku peněz se také ukládá v nohách, hlavně v kloubech.

Chtít víc je nesmysl. Vždy máme přesně tolik, kolik potřebujeme. Jestliže bychom někde navíc něco ukradli, nebo k penězům jinak nečestně přišli, někde jinde bychom to museli vrátit. Člověk, který vytuneluje spoustu peněz, to také musí vrátit. Například si za to koupí drahé auto, pak se mu v něm zabije syn. Vrací to tímto způsobem. Ten člověk je většinou strašně nešťastný. A zase to samé se děje i v našem těle. V těle ty peníze představují krev. To jsou živiny. Když jedna buňka „sežere“ víc než má, než je jí přiděleno, musí to někde jinde vrátit. Nemůže to být jinak.

Ničeho se nemusíme bát. Vždy v pravý čas přijde přesně to, co potřebujeme, třeba nás někdo pozve na večeři, když my nemáme za co. Přijdou peníze, když je budeme potřebovat. Přijdou ale opravdu jen tehdy, když budeme spokojení a opravdu je budeme potřebovat. A přijde právě tolik, kolik budeme potřebovat. Třeba na opravu toho rozbitého auta nebo na dovolenou. Pokud ale žádnou dovolenou nepotřebujeme, nebo nemáme zrovna letos cestovat, nepřijde nám nic, ani koruna navíc. Peníze často chodí z naprosto neuvěřitelných a nečekaných zdrojů. Vždy máme právě tolik, kolik potřebujeme, abychom mohli dělat, to co dělat máme.

Jestliže my jsme šťastní a myšlenkou vyvodíme pocit spokojenosti na první čakře, v tu chvíli endorfin pošle chemický příkaz všem našim tělním buňkám, aby byly šťastné. Když jsme šťastní, komunikujeme s lidmi, máme je rádi, chceme, aby byli taky šťastní, protože šťastný člověk neubližuje. Na druhou stranu člověk, který je nešťastný, bude kolem sebe kopat a bojovat, protože on neví, že reaguje ve svém Egu.

Přesně to, co děláme my, když jsme šťastní, učíme tím endorfinem dělat svoje tělní buňky. V té chvilce naše tělo skutečně pracuje na plné obrátky, a pracuje tak, jak by mělo. Komunikuje, pomáhá druhým buňkám, kdyby jedna buňka nemohla, ostatní ji zastoupí, je to tak, jak by mělo.

To ale není zpočátku trvalý stav. Přijde zkouška, kdy například potkáme někoho, koho se bojíme. Úderem myšlenky strachu se zastaví výdej endorfinu a epifýza nastartuje výdej jiného, stresového hormonu. Který se znovu krví dostane k našim tělním buňkám. V tu chvíli naše buňky změní chování a chovají se zrovna tak, jako my, když se bojíme. Takže tomu člověku nic neřekneme, vyhneme se mu, nepodáme mu ruku, co kdyby nám ublížil nebo zneužil nějakou naši komunikaci. Když na nás zazvoní, tak mu třeba ani neotevřeme. To samé dělají naše buňky. Sevřou se, mají-li strach, zatvrdí se, jsou-li nespokojené. Z toho pak vznikají bolesti.

Je to tedy pouze optimismus, který nám otevírá energii na první čakře. Tahle čakra souvisí především s nohama. Když tedy se nám přihodí něco s nohama, jde o naše nepřijetí situace jako dobré. Jde o naše odmítnutí, kdy jsme nějakou situaci nebo nějakou věc považovali za špatnou. Nemusíme po tom pátrat do minulosti, stačí si to tady a teď uvědomit. Uvědomit si, že ten optimismus nám chybí, a příště už se zachovat jinak.

Nohy nás vedou po naší cestě životem. Pokud jdeme někam, kam se nám nechce, začnou nás bolet. Máme dvě možnosti, buď jít jinudy, ale tam je dost pravděpodobné, že nás dostihne ta stejná situace, které jsme se chtěli vyhnout. Nebo je tu druhá možnost. Tam kam jsme původně šli neradi, půjdeme teď s optimismem. Prostě si řekneme hurá, budu to mít za sebou, hlavu mi stejně neutrhnou.

Takže optimismus, spokojenost a přijetí všeho bez výjimky za správné a za dobré.

 

kapitola 13

Druhá čakra

Na druhé čakře je takzvané odpouštění. Orgány, které tady pracují, jsou vylučovací orgány, ledviny, močové cesty. Všechno, co je duchovní, souvisí s naším fyzickým tělem. Když nám někdo něco udělá, nějak nám ublíží podle našeho názoru a my nejsme schopni zapomenout na tu situaci, která se někde v minulé přítomné chvíli stala, neustále nás tíží, že nám někdo udělal špatnou věc. Neuvědomujeme si ještě, že ten člověk nás jenom učí, on nám udělal dobrou věc, museli jsme si tím projít, protože procházíme do vibračního platonského měsíce Vodnáře. Tam se dostanou pouze lidé, kteří skutečně jsou schopni odpouštět a mít všechny čakry volné a průchodné Otcem. Pak se staneme neoddělení. Co to znamená pro skutečně duchovního člověka v jednotě neodpuštění? Neexistuje, to prostě není možné.

Z pohledu přítomnosti neexistuje neodpouštět. Pokud neodpustíme, žijeme vlastně tím, že nám někdo v minulosti ublížil. Když neumíme odpouštět, táhneme si s sebou karmu a přitahujeme k sobě bytosti, které nám budou takzvaně dělat nepříjemnosti a ubližovat nám. My nevíme, že tohle se máme naučit a proto je dobré, že jsme tyhle lidi potkali. Je třeba se naučit tyhle věci v těchto přítomných chvílích žít. Stav spokojenosti je jediný způsob, jak se prolnout do vyšší dimenze. Stav spokojenosti ale především znamená, že se nám v současném životě hodně uleví. Nebudeme se trápit, nebudeme mít už potřebu se trápit.

Druhá čakra je tedy odpuštění a jsou tady vylučovací orgány. Pokud nejsme schopni odpustit, nejsme schopni „vyloučit“ něco ze svého těla a tím si děláme problémy na druhé čakře. Druhá čakra má dvě funkce – první je odpouštění a druhá funkce je sexualita.

Odpouštění je nesmírně důležité. Musíme se naučit odpouštět druhým lidem, ale i sobě! Všichni jsme jedno tělo. Pokud tedy odpustíme snadno druhému a sobě ne, je to stejné, jako kdybychom neodpustili tomu druhému člověku. Když neodpustíme, učíme svoje tělo, svůj systém, aby nevylučoval to, co je v těle zbytečné a po nějaké době dokonce i škodlivé. Zádrhele se pak objeví v ledvinách, močových cestách, v močovém měchýři. Pokud bude neodpuštění v partnerském vztahu, dějí se zádrhele v pohlavním ústrojí. U mužů prostata, varlata, u žen děloha, vaječníky.

Žena dříve mohla snadno otěhotnět, nebylo tolik neplodných manželství. Lidé, kteří vidí jen hmotu, si myslí, že je to tím, že je planeta znečištěná, ale tak to není. Každá čakra je vlastně brána a teď, protože jdeme do jednoty a do platonského měsíce Vodnáře, rodí se malí Vodnáři. Žena, která není schopná odpouštět, nemůže porodit malého Vodnáře, ona by ho zkazila, naučila by ho neodpouštět. Brána její druhé čakry se zavře a to miminko sem neproleze. A kdyby otěhotněla, tak potratí, ona to miminko neudrží, protože nemá takovou energii, jakou malý Vodnář potřebuje.

V téhle době jsme prozkoušení z mnoha důvodů a velmi důkladně, hlavně proto, abychom se opravdu naučili odpouštět. Abychom se naučili odpouštět všechno a všem. Ti lidé jsou pouze naši andělé, kteří nás přišli něco naučit nebo aspoň nás prozkoušet, jestli to opravdu umíme.

Naši partneři například nás přišli vyzkoušet, jestli umíme odpustit zradu. Zrada většinou dost bolí a často si říkáme, že tohle se neodpouští. Ale proč? Ti naši blízcí nám jen přišli zahrát divadlo, přišli kvůli nám a udělali to pro nás. Pokud si tohle uvědomíme a s láskou to od toho člověka přijmeme jako svoji lekci, svoje učení, nebudeme se pak ničím blokovat a ničím zatěžovat svůj vlastní organismus. Navíc tím prospějeme i tomu člověku, kterého máme rádi, nebo jsme ještě nedávno měli rádi a teď se na něj zlobíme. Kdybychom neodpustili, my budeme tím, kdo se bude trápit a ten člověk, který nám to „provedl“ se sice možná trápit nebude, ale ponese si to jako karmu do dalšího života a bude to muset někde zaplatit. Opravdovým a úplným odpuštěním tohle všechno můžeme okamžitě zrušit.

Sexualita, jako druhá funkce této čakry, je vlastně jen přitažlivost. Prvotní přitažlivost můžeme vidět už v atomu – jádro, elektron. Každá hmotná věc, kámen, stůl, auto, má svoji sexualitu. Ta udržuje atomy pohromadě. Neživé věci mají tu energii nižší, živé samozřejmě vyšší.

Na zem se rodíme do duality. Rodíme se jako muži a ženy. Žena je emocionální a muž je logický. Emocionalita a logika patří k sobě, doplňuje se. Je to dokonalé spojení. Také naše čakry se doplňují. Každá čakra má směr rotace a je protichůdný u mužů a u žen tak, aby do sebe zapadaly. Ty rotace se střídají. Žena začíná rotovat na levou stranu v první čakře. Takže její rotace jsou levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá, levá. Žena má hodně estrogenu a maličko testosteronu. I žena má testosteron, vždyť jsme vyšli z jednoty, z nerozdělena. Máme oba dva hormony. Vidíme, že starší ženy mají třeba silnější ochlupení, některým roste i knír. Musíme mít obojí, to už jsme viděli na té taoistické monádě. Nic není jen černé nebo jen bílé. Neexistuje totiž absolutní bílá, ani absolutní černá. U mužů je rotace na čakrách opačná a tak mají hodně testosteronu a maličko estrogenu. Hormony si ale upravujeme sami, naším myšlením. Tohle je základní výbava, kterou dostáváme, se kterou se rodíme.

Dále se vyvíjíme tak, jak jsme si to nabrali do genomu a zároveň to ovlivňujeme naším myšlením. Žena, která vyroste pod tvrdou rukou, bude rázná, bude chtít mít všechno pod palcem, bude vypadat napůl jako chlap. Ona tím přemýšlením a tou rázností bude ovlivňovat vylučování a tvorbu jednotlivých hormonů, takže pak například nebude mít okrouhlé tvary, bude mít velká ramena a úzké boky. Podle toho, jak moc těch mužských hormonů v sobě vytvoří. Porostou jí vousy, bude svalnatá, bude mít mužská gesta. Naopak muž, který si svým myšlením vytvoří více estrogenu, bude naměkko, bude podle toho také vypadat. Jemná tvářička, měkké tělo, hebké ruce.

A teď si představme muže, který má správný poměr testosteronu a ženu se správným poměrem estrogenu. Mezi nimi dojde k sexuálnímu aktu, který je pro ně opravdovým spojením. V okamžiku vyvrcholení se jejich čakry na malý okamžik zastaví, je to zážitek Boha v nás. Podle toho, kolik je v nás Boha, tak vysoký stav zažijeme. Až už budeme hodně vysoko, zažijeme stav trvalé blaženosti a pak sexualita pro nás nebude důležitá, nebude pro nás nic znamenat.

Je to dokonalé, Bůh nás takhle k sobě tahá. Všichni máme právě takové zážitky, jaké odpovídají naší vibraci. Rostliny mají úžasnou vibraci ve chvíli oplodnění. Zvířata, zase vypuzují feromony, aby k sobě v tu správnou dobu přitáhli samečky a aby se rozmnožovali a jejich rod nevyhynul.

U nás u lidí, protože máme o nějaké vibrace více a máme Ego, je to už na naší vůli. Vybíráme si, jestli chceme nebo nechceme sex a také si vybíráme, jestli chceme nebo nechceme se rozmnožovat. Pro mnohé se to pak dokonce stává koníčkem.

Zádrhele, jaké si zde můžeme způsobit, jsou vlastně dva. První, když naprosto odmítneme sex. Jsou sice životy, kdy ten sex nepoznáme, nebo kdy jsou ženy například frigidní, ale to je jiná situace, to není na vůli člověka, to je záležitost karmy. Sex odmítají například někteří jogíni, kteří si myslí, že si tuto energii budou střádat, aby se pak dostali rychleji k Bohu. To je omyl. Vše, co je tu v hmotě nastavené, je tu proto, abychom to využívali. Využívejme to, ale s rozumnou mírou. Vždy se držme zlaté střední cesty.

Odmítat sex není v pořádku. Vzpomeňme si například, jaké to dělá problémy v církvi. Duchovní, kteří nemohou mít sex, pak svoji sexualitu projevují nepřirozeným způsobem. Pak třeba dochází k zneužívání dětí.

Druhá strana, která otevírá druhou čakru, je člověk, který se sexu věnuje naopak příliš. Neustále nemyslí na nic jiného, vtipkuje, dělá různé dvojsmyslné narážky, stále o tom mluví. Také neustále shání někoho, kdo by, kde by... Tenhle člověk vyzařuje jakousi jednoduchost. Ten člověk tímto svým jednáním na druhé čakře vystřílí veškerou energii k pochopení svých základních úkolů tady v životě. Je pak vyčerpaný, unavený, nerozumí věcem, je podrážděný, takže si zhoršuje svou životní situaci a dělá si zádrhely v karmě.

Ideální stav na druhé čakře je milovat se s partnerem, kterého milujeme srdcem. Styk pouze z chtíče nám nepřinese nic, jenom rozladění. Zážitek s takovým člověkem, který k nám patří, je neuvěřitelný. Radujme se z toho a využívejme to. Je důležité milovat se s člověkem, kterého milujeme srdcem a také za rozumnou dobu. Pan doktor Tomáš říkal, že když je soudek plný... Partneři by se měli dohodnout na nějakém termínu, jednou za týden, za deset dní nebo jednou za měsíc, tak aby to vyhovovalo oběma.

Dokud člověk nedoleze zhruba do 250 života, tedy do té čtvrté čakry, nepozná, co je to láska. To můžeme vidět například v Arábii, kde muži mají třeba deset i více žen. Ti muži své ženy nemilují, oni je vlastní, považují je za svůj majetek, za věc. Také na ně neuvěřitelně žárlí, ty ženy musí chodit zahalené, aby už nikdo neviděl, jak jsou krásné. To všechno je díky tomu přivlastňování.

Nemůžeme ty lidi za to odsuzovat, i my jsme v minulých životech takové věci dělali. Je to jako kdybychom ve škole odsuzovali druháčka, že píše měkké i ve vyjmenovaných slovech, která my ve čtvrté třídě už umíme. Je třeba k lidem, kteří ještě nevědí, co je láska, být soucitní a být rádi, že tohle už máme za sebou. Skutečně to nejhorší už máme za sebou.

V druhé čakře tedy naprosté odpuštění všem i sobě a sexualita v rozumné míře.

 

kapitola 14

Třetí čakra

Na třetí čakře, která je v úrovni trávicích orgánů je nejsilnější emoce, kterou si můžeme ublížit, zlost. Tady a teď se něco stane a my v budoucí přítomné chvíli ze sebe vyloudíme zlost. Budeme se zlobit třeba na nějakého člověka, aniž bychom si uvědomili, že on vlastně neexistuje. Existuje pouze Bůh. Všechno je Bůh, tedy i tenhle člověk, na kterého se právě zlobíme. Bůh zde hraje role a ty role mají svůj tvar a jméno. Žijeme v trojnosti, máme tělo, máme jméno a máme Boha v sobě, na kterého jsme zapomněli, ale on tam je.

To znamená, že jestliže Bůh v nás ublíží Bohu v jiném člověku, ubližuje vlastně sám sobě. Nesmíme druhému ublížit ani myšlenkou, protože my nejsme tělo. Spousta lidí si myslí, že když druhému neublíží fyzicky nebo slovně, že je to vlastně v pořádku, že jsou čistí. Problém je, že tu zlost, kterou v sobě ukryjeme, tedy v hlavě si myslíme ošklivé věci, Bůh vidí. Bůh nevidí to, co děláme tělem, cítí jen naše pocity. Nejsme myšlenka, jsme energie, která to tělo oživuje, hlídejme si své myšlenky a neztotožňujme se s nimi. Nenechme svoji energii ovládat myšlenkami.

Vše se děje v trojnosti, musíme tak jednat, mluvit i myslet. Můžeme vidět člověka zvnějšku jako optimistického, ale když on přijde domů, prožívá svoje stresy, to není opravdový optimista. Ten člověk se zdá být optimistou, ale není, pokud ty stresy prožívá uvnitř. Nebo můžeme třeba namítnout, že známe skvělou paní, která se neumí na nikoho zlobit, a ta paní byla minulý týden na operaci žlučníku. My teď už víme, že s tím souvisí třetí čakra. Ta paní se možná neumí zlobit navenek, ale uvnitř, v mysli se zlobí. Třeba se nezlobí na druhé, třeba se jen zlobí na sebe, ale ona je také Bůh a ubližuje sama sobě.

Pozor, přijdou nám do hlavy samozřejmě jakoby špatné myšlenky, kdy se na někoho začneme zlobit, ale ty nejsou naše. Stávají se našimi myšlenkami až ve chvíli, kdy se s nimi ztotožníme, když je začneme rozebírat. Pokud nám do hlavy přijde nějaká negativní myšlenka, stačí si říct: „to nejsem já“ a víc se o tu myšlenku nestarat, ona sama odejde. To, co nám přijde do hlavy je zkouška našeho Ega, které nás ponouká, našeptává nám, abychom se k němu přiklonili, nechce se vzdát a chce, abychom ho poslouchali.

Člověk, který už je na docela vysoké úrovni, bude vědět, že to co mu v hlavě běhá jako špatné, není on, tak se k tomu nebude hlásit. Negativní myšlenku si můžeme představit jako auto, které kolem nás projede nebo mrak na obloze. Jestliže už si o sobě budeme myslet, že jsme špatní, protože se nám tahle myšlenka dostala do hlavy, to už si strháváme svojí spokojenost na čakrách. Strhává nás vědomí a mylná domněnka, že to zlo v nás jsme my.

Správný postup na 3. čakře je, že pokud se něco stane, neudělat zlost. My můžeme napravit, co se stalo, to, co nás rozladilo. Jestliže tu zlost vytvoříme, vytvoříme karmu a ta k nám přitáhne člověka, který nám opět něco podobného udělá. Nemůže za to ten člověk, je to naše karma. My jsme se to nenaučili nemít zlost. My sami sobě všechno děláme. Nikdo druhý neexistuje, kdo by nám co udělal. Je jedna ohromná, velká bytost, která hraje hru. Jestliže tu hru prohlédneme, můžeme se zbavit úplně všeho.

Na třetí čakře, je také uložená moc. První závada, kdy si uzavíráme čakru od otce a kdy vytváříme v Egu negativní nepřítomné chvíle je, když se neumíme bránit. My se smíme bránit pouze láskou.

Nesmíme se zlobit. Ani na druhého člověka ani na sebe. Člověk, který se neumí bránit, k sobě samozřejmě přitáhne učitele, který ho to musí naučit. Většinou je to člověk takzvaný buldozer. Ten druhý nám samozřejmě něco provede a my se začneme zlobit. Zapíšeme si karmu, a i kdybychom se od toho člověka odstěhovali tisíce kilometrů, přijde nám jiný Bůh, v jiném těle, provést to samé, dokud se to nenaučíme. Navíc my jsme si naplánovali před naším vtělením, že tohle budeme umět.

I kdybychom zlost prožili jen v duchovní úrovni, stejně si ten zápis uděláme. My se opravdu nesmíme zlobit. Můžeme pouze s láskou odmítnout. Orgány, které tady v té úrovni třetí čakry jsou, jsou žaludek, slinivka, dvanáctník, játra a žlučník.

První, co se stane, když se rozčílíme, je, že se nám smrští játra. Žlučník, který přináší enzymy, které štěpí tuky se smrští a pak nám není dobře po jídle, například říháme, je nám těžko. Není to jídlem, je to tím zápisem. Není nám dobře, protože tam máme ten zápis a enzym, který má být ve žlučníku tam není, je někde jinde, v játrech. Máme pak pocit, jakoby nám někdo „hnul žlučí“ nebo nám třeba může „ležet v žaludku“. Obojí leží na třetí čakře. Ten karmický zápis k nám znovu přitáhne někoho dalšího. A dokud my se nenaučíme nereagovat zlostí, bude nás neustále někdo chodit zkoušet.

Druhá varianta, kdy se zase čakra moc otevírá, to jsou zase lidi, kteří tlačí na druhé a snaží se je ovládat a chtějí, aby se chovali podle jejich představ. Často jsme takhle prozkoušeni vlastními dětmi. Dítě si jde do nějaké zkušenosti se svým chtěním dělat. My dopředu vidíme, jak to dopadne, že to bude průšvih. My tomu člověku můžeme jen poradit. Pokud nás poslechne, radujme se, pokud nás neposlechne, opět se radujme. Ten člověk si jde pro svoji zkušenost. Třeba mu bude stačit ta zkušenost jenom jedna, ale potřebuje ji. Někdo těch zkušeností potřebuje víc, ale radujme se, on nakonec pochopí. Nechtějme za každou cenu, aby se naši blízcí, naše děti chovali podle nás. Tím ublížíme zase nejvíc sami sobě.

Možná se v mnohých chvílích nedokážeme přímo radovat, ale stačí, když si prostě řekneme, že co se má stát, to se stane a nebudeme se tím vnitřně trápit. Uvnitř zůstaneme v klidu. Jde to. Většinou se naštěstí vůbec nestane nic tak hrozného, jak jsme si původně představovali. Čím více se tím budeme trápit, tím horší to pak je, protože si to „negativní“ svým strachem vlastně přitáhneme.

Můžeme radit komukoliv, partnerovi, příteli, kolegovi, vidíme to líp, než on, že dělá nesmysl. Ale nechme je udělat si tu zkušenost. Ego toho člověka tak burácí, že není schopen rozpoznat, že dělá nesmysl. Když bychom na toho člověka tlačili, nám by nebylo dobře. Jeho Ego by se proti nám otočilo a drtilo by nás, ten dopad už by byl na nás. My bychom se snažili z jeho pohledu vlastně zabránit jeho zkušenosti.

Třetí čakra je tedy centrem moci a nejvíce si zde ubližujeme snahou ovládat a manipulovat a také zlostí, když věci nejdou podle nás, když se lidé nechovají podle našich představ.

 

 

 

kapitola 15

Čtvrtá čakra

Existuje legenda, která se objevuje ve všech civilizacích. Bůh chtěl, aby my, zrození v těle, jsme se k němu dostali zpátky, abychom ho našli. A protože člověk dokáže hledat opravdu všude, na zemi, ve vodě i ve vzduchu a dostane se jednou i do vesmíru, tak Bůh ukryl klíč ke všem vědomostem tam, kde by to toho člověka nenapadlo. Ten klíč Bůh vložil do našeho srdce. Všechno, co potřebujeme, najdeme pouze uvnitř sebe, nikde ve vnějším světě to nenajdeme.

Tahle čakra je skutečně nejdůležitější. Když se narodí bytost do lidského těla, vzrůstá život po životě hadí síla. Ego klesá a Boží síla stoupá. Když už máme za sebou zhruba polovinu životů, je na čase se učit čtvrtou čakru, tu srdeční. V té době je v člověku polovina Ega a polovina Boha a člověk smí poznat lásku. Od téhle prostřední čakry začíná být v člověku více toho Boha a ten člověk má charisma. Přitahuje lidi kolem sebe svým vyzařováním, svým zjevem. To není jeho zásluha, to je Bůh v něm.

Jak se člověk dostane ve vývoji až ke čtvrté čakře, poprvé pozná, co je láska. Lidé na nižším stupni vývoje si myslí, že ví, co je to láska, ale popravdě ji jen zaměňují. Zaměňují ji za vlastnění, v sexualitě za chtíč. Ti lidé za to nemohou, oni se teprve vyvíjejí. I my jsme žili tyhle životy.

Srdeční čakru najdeme velice snadno. Když mluvíme o sobě, říkáme já, ukazujeme na svoji srdeční čakru, aniž bychom si to uvědomovali. Jakmile si sáhneme o centimetr vedle, už to cítíme, že to není ono. Sami víme, kde přesně to je, tam jsme skutečně my. Není to střed našeho fyzického srdce, je to střed našeho duchovního centra.

V tomhle duchovním centru s námi jako s paprskem oživujícím naše tělo se narodí takzvané vásány. Vásány jsou vlastně závislosti nebo nedokonalosti, které jsme si v minulých životech ještě nestihli ujasnit. Jsou to věci, na které reagujeme ještě v Egu a učíme se. Jsou to věci, které nás svým způsobem trápí. Jsou to naše další životní zkoušky.

Na této čakře jsou také dvě nejtěžší emoce. Na jedné straně je to nenávist. Lidé, kteří nenávidí, si přitáhnou nemoc. Je to rakovina, která je „žere“. Pokud se ten člověk bude chovat správně, nebude nenávidět, může se tam objevit nějaká rakovinná buňka, ale bude mu pomoženo. Podaří se to doktorům odoperovat nebo zaberou léky. Pokud ten člověk nepochopí, bude ho to žrát dál, až ho to sežere. A je jedno, jestli nenávidíme konkrétního člověka, nebo rasu, nebo třeba nějaké situace.

Rakovina plic například nevzniká z kouření, to by ji pak měl každý kuřák. Vzniká z toho, že ti lidé nemůžou „vydýchat“ určité věci, nebo určité lidi. Jako první si na pomoc vezmou právě cigarety, aby tu určitou věc „vydýchali“ a tím si nemoc uspíší. Cigareta je pro ně jakousi berličkou. Něčím, na co pak můžou svést příčinu svého onemocnění. Oni by onemocněli, i kdyby nekouřili. A naopak lidé, kteří nemají v sobě žádnou nenávist, i kdyby kouřili osmdesát denně, rakovinou plic neonemocní. Toto ale není v žádném případě obhajoba kouření. Kouření je většinou projevem toho, že někde něco není v pořádku a člověk se potřebuje o něco opřít.

Druhá emoce, která nám škodí na čtvrté čakře, je lítost. My si myslíme, že je to správné, že to patří k dobrému vychování toho druhého litovat, když se mu něco zlého stane, ale to je omyl. Musíme si uvědomit, že každý máme stejná pravidla, každý jsme si přišli odžít ty svoje zkoušky. Ten druhý člověk si také přišel prožít ten svůj život, který si vybral, od bodu A do bodu B. Když my ho litujeme, vlastně nesouhlasíme s jeho učením. Lítost vlastně znamená, že nechceme, aby se to či ono dělo, že jsme nespokojení. Nespokojeni s tím, co se děje. Nespokojenost není přítomnost, nespokojeností vlastně nesouhlasíme s božím konáním.

Stejně tak, když litujeme sami sebe, proč zrovna já? Proč zrovna já a proč ne ten druhý? Copak bychom to chtěli hodit na někoho jiného? Je zbytečné se ptát proč, takhle se ptá Ego. Více se dozvíme otázkou: k čemu je to dobré, co mi tahle situace má říct?

Jediná přítomnost na čtvrté čakře je láska. S láskou přijímáme své osudy, s optimismem na jedničce. No dobře, stalo se mi to, je to můj osud, přišel jsem se něco naučit. S láskou snadno odpustíme sobě i druhému.

Na téhle čakře se vlastně učíme Bhaktismus. Bhakti jóga je, když milujeme všechny bytosti stejně, nemáme nikoho výš, nikoho níž. To je skutečně Bhaktismus. Jde o to s láskou přijmout každou nespravedlnost, každého člověka. Bhakti jóga je duchovní cesta, která nás povede k odevzdání se Bohu a k uvědomění si Boha v sobě. Láska je nejsilnější zbraň ve vesmíru. S láskou se lehce ubráníme druhému člověku a s láskou budeme respektovat každého člověka.

Jedna z největších zkoušek na téhle úrovni je, když jsme odstrčeni nebo podvedeni člověkem, kterého milujeme a pokud my budeme reagovat lítostí nebo nenávistí, dopadne to na nás. V téhle chvíli si musíme uvědomit, že je to jen zkouška. Ten člověk nám to musel udělat, abychom zjistili, jestli ho opravdu milujeme, jestli naše láska je bezpodmínečná a jestli je to opravdu láska. Pokud toho člověka opravdu milujeme skutečnou, bezpodmínečnou láskou, dokážeme mu odpustit i to, že nám ublížil. Zase si musíme uvědomit, že ten člověk nám nepatří. Nemůžeme vlastnit ani našeho partnera, ani naše dítě, ani nikoho jiného.

Právě na téhle čakře jsme nejvíce prozkoušeni od těch nejbližších. Dočkáme se třeba ponížení nebo zrady nebo jiné bolesti. V téhle chvíli si máme uvědomit, že je to jen zkouška, jak opravdově toho člověka milujeme. Pokud my mu ve své mysli a hlavně ve svém srdci odpustíme, nebudeme k němu chovat žádnou nenávist, ani zášť, nebudeme litovat, že se nám to stalo a nebudeme litovat ani toho druhého, přijmeme to jako zkoušku a odevzdáme se Bohu v sobě, pak se nám uleví.

Kdybychom si ale mysleli, že to děláme pro to, aby se k nám ten člověk vrátil, už to není bezpodmínečná láska. V tuto chvíli by to byla vypočítavost. Většinou se k nám ten stejný člověk stejně nevrátí, naopak nám naprosto zmizí ze života. Pokud my opravdu a bezpodmínečně tomu člověku odpustíme, přijde jiný Bůh, s jinou tváří a my smíme zažít opravdové souznění. Ale zase, pokud to budeme očekávat jako odměnu za své jednání, nepřijde nic. Opravdová a bezpodmínečná láska je ta, která nežádá odměny. S láskou komunikujme s kýmkoliv, protože vše co existuje, je Bůh.

„Láska není kupec, který chce svůj vklad zpátky“ Božena Němcová

Na čtvrté čakře tedy nelitujme a podporujme v sobě bezpodmínečnou lásku.

 

kapitola 16

Pátá čakra

Komunikační úroveň. Na téhle úrovni je jedna strana, že nekomunikujeme. Existuje jen jeden Bůh, jeden celek a my jsme jeho součástí. Když s někým nekomunikujeme, s někým nemluvíme, vlastně oddělujeme sebe. Nemluvný člověk se nedozví spoustu věcí, sám sebe odsuzuje do samoty, do izolace, kde mu není dobře.

Druhá varianta, kterou si ubližujeme, je, když člověk naopak komunikuje jazykem nebo i myšlenkou, jako když bičem mrská. To je samá nadávka, samá kritika. To je blbec, ta je taková a ten je takový.

Žláza, která tady funguje, je štítná žláza. Kdo má problémy se štítnou žlázou má problémy s komunikací. Kdo bude komunikovat s nenávistí k někomu, bude mít rakovinu štítné žlázy. Všechno se na těle zobrazí přesně tak, jak to ten člověk vytváří. Jak přemýšlíme, takoví jsme, tak se nám vyzáří naše tělo.

Asi je jasné, že tady je také závadné kritizovat, ale řekněme si teď, co se v tu chvíli děje. Vezměme si třeba situaci, kdy dítě chce něco udělat. My jako rodič vidíme, že se to nepovede, protože máme už tu zkušenost. To dítě to ale ještě neví a tu zkušenost potřebuje. Když mu to budeme říkat, nebude nám věřit. To dítě si to tedy vyzkouší, zjistí, že se to nepovedlo, že se to třeba rozbilo a poučí se z toho. My teď máme dvě možnosti. Buď s klidem přijmeme, co se stalo a budeme vděčni za zkušenost toho dítěte, protože víme, že už se poučilo a víckrát to neudělá. To je správné. Nebo začneme tomu dítěti nadávat a kritizovat ho: „já to věděl (věděla), že to rozbiješ, copak mě neposloucháš? Ty seš hroznej. Kdybys to udělal jinak, kdybys...“ Tudy cesta nevede. V téhle přítomné chvíli my totiž už poučujeme poučeného človíčka. To dítě se pak zatvrdí, protože i poučený člověk má svoje Ego a Ego se hodně vzpíná kritice. Bude nám chtít dokázat, že to umí a půjde do té zkoušky zbytečně znovu, a znovu se to rozbije. Rodič tou kritikou vžene dítě do další situace, aby mu dokázal, že to umí a že si tu kritiku nezaslouží.

Lidé si většinou myslí, že když nevidí hmotu, že prodělali. Když vydají peníze a dostanou za to nějakou věc, něco hmotného, mají pocit, že vydělali. Ale když vydají peníze, ta věc se pak rozbije a oni nemají v ruce nic, mají pocit, že byli oklamaní. Vydali peníze za nějakou věc a ona je teď rozbitá. Ti lidé neprodělali, koupili si neviditelnou zkušenost.

Kritika je zbytečnost. Je to nepochopení minulé přítomné chvíle. Proč si zbytečně trénovat štítnou žlázu a mít s ní problémy. Anebo s hlasivkami. Pokud budeme zbytečně kritizovat, může se nám stát, že pár dní nebudeme moct promluvit vůbec. My na téhle úrovni už nesmíme ani posuzovat, posuzujeme tím vlastně konání v božím těle. Věci jsou takové, jaké jsou. Buďme spokojení v přítomnosti, jen řešme situaci tam, kde zrovna máme tělo, nehodnoťme tu situaci, to je zbytečné.

Hlídejme si své myšlenky, slova i činy. Na úrovni páté čakry pak především slova a myšlenky. Myšlenky už jsme si řekli, že jsou nástrojem Ega. Negativní myšlenka nejsme my, není naše. Negativní myšlenka se stává naší až, když se s ní ztotožníme. Když nám přijde do hlavy třeba myšlenka: „to je ale blbec!“ V té chvíli si tu myšlenku jen prohlédneme, jako auto jedoucí po dálnici nebo jako mrak plující po obloze. Ona zase odejde, tak jak přišla. Nemá smysl snažit se jí zapudit nebo potlačit. Tím bychom si vytvářeli zbytečně další problémy a měli bychom z toho těžkou hlavu. Uvědomme si, že musí existovat ve všem a všude rovnováha. Vše bílé má i své černé, vše pozitivní má své negativní.

Tohle je celek. Prostě to tak je, nebojujme s tím. Prostě to existuje. Jediné, co my můžeme udělat, je neztotožnit se s tím.

Komunikace probíhá v našem světě, v těchto podmínkách 3D, prostřednictvím slov. Se slovy se to má tak, že záleží na tom, jak je prožijeme. Znám člověka, z jehož úst slovo „miláčku“ znělo jako nadávka a největší urážka. Na druhé straně znám manželský pár, kde s tak neskutečnou láskou on své ženě řekl „ty hajzle“. Teď to zní asi velmi zvláštně, ale když si prohlédneme větu: „to bys nesměl chodit do hospody, miláčku!“ a zkusíme si jí říct různou intonací, různým prožitkem. A teď tu druhou větu: „zase jsi měla pravdu, ty hajzle!“ Opravdu záleží na tom, jak to slovo prožijeme. Můžeme druhému vynadat s neskutečnou láskou a na druhé straně můžeme druhému říkat hezká slova a uvnitř prožívat zášť.

Ne vždy jsou slova a myšlenky v každém člověku v jednotě. Správně by mělo být, co na srdci, to na jazyku. A zase, existuje spousta lidí, kteří toto vykřikují, ale sami to nežijí. Tvrdí, že vždycky každému řeknou na rovinu to, co se jim na druhém nelíbí. Ano, tohle řeknou a pak nás za zády pomluví. Tohle není jednota myšlenky a slova. Ale na druhou stranu takovým lidem se dá snadno odpustit, vždyť oni nevědí, co činí.

Další věc, kterou si můžeme ublížit na téhle čakře, je tedy posuzování a odsuzování. Pokud někoho za něco odsoudíme, že se zachoval špatně, přitáhneme si do života takovou situaci, aby nás to prozkoušelo. Pokud ještě umíme posuzovat, třeba že ten je tlustý a ten je ošklivý, ten mlaská u jídla a ten se zase jen válí, opět nám to přitáhne takového člověka, abychom se naučili nereagovat.

Kdo odsuzuje a posuzuje, sám pak bývá souzen druhými. Co vyšleme, to se nám vrátí. A navíc, opět si tím říkáme o problémy se štítnou žlázou.

Komunikujme s láskou a nezapomeňme také naslouchat druhému, co nám říká. Komunikace je vždy obousměrný proces. Problémy s ušima patří také k páté čakře.

 

kapitola 17

Magie

Další fáze, která se posune výš, k páté čakře, jsou prorokové a ti mají vysokou intuici. Poslední fáze, nad šestou čakrou jsou lidé, kteří jsou oživení otcem. Takový člověk už je vlastně polobůh.

Tady nastává zajímavé propojení. Sexualita na druhé čakře je totiž stejná, ale o oktávu nižší, než je naše energie na třetím oku. Takže všichni léčitelé, kteří se drží pod šestou čakrou pár životů, léčí přebytkem své sexuální energie. To znamená, že ten člověk má už určité spojení a vědomosti o Bohu a to spojení on předává ve svých vibracích.

Pozor, ten člověk není o nic lepší nebo horší, než ostatní. Má za sebou jen více nebo méně zrození. Kdybychom se nechali strhnout posuzováním, kdo je lepší nebo horší, už jsme zase zpátky v egoismu. Nejkrásnější a největší úleva, jaká může existovat, je být obyčejným člověkem.

Když člověku život po životě klesá hladina Ega a stoupá Božská energie, dostane se až téměř ke konci, kdy už toho Ega v něm je skutečně maličko, pak přijdou ty nejtěžší zkoušky. Člověk už se dostane pár životů pod šestou čakru. Už má neuvěřitelné vibrace. Už má v sobě hodně Božské energie a už ví, že může ovlivňovat lidi kolem sebe a dění svými myšlenkami a začne si s tou myšlenkou své dokonalosti a nedostižnosti pohrávat. Ten Bůh v něm už je v takové úrovni, že když někam přijde, lidi jen žasnou s otevřenou pusou, aniž by promluvil.

Ten člověk v tuhle chvíli začne hrát takovou dvojí hru. Začne vydávat to charisma toho Boha za sebe a začne dělat magii. To znamená, že začne prosazovat svoji vůli do stvoření. Ten člověk už je v určité léčitelské fázi. Už má vysoké vibrace, ale neví, že ty vibrace nejsou jeho, že neléčí on, ale Bůh v něm. V téhle úrovni se pohybuje spousta léčitelů. Někdo Boha vidí, někdo ho cítí, někdo rozumí bylinkám, jiný kamenům, jsou různé vlastnosti, které se tu projevují pro lidi v této úrovni, aby mohli pomáhat.

Ti lidé začnou vydávat Boha v sobě za sebe, skrývají se za ty boží dovednosti. Takového člověka poznáme snadno. On začne vykřikovat: „já jsem vyléčil tolik a tolik rakovin a já jsem vyléčil tolik a tolik žlučníků...“ Tihle lidé si také ještě berou peníze. Léčitel si smí vzít peníze, ale jen v případě, že to má takzvané božské důvody. Ten člověk by neměl mít své trvalé zaměstnání, může to být například důchodce. Ale aby to byla opravdu Boží vůle, ti lidé mu to musí dát dobrovolně. Pro někoho je deset korun moc, pro jiného je deset tisíc málo. Takže bytost, která pohrdne pětikorunou nebo desetikorunou, je vlastně pyšná, řekne si, že za takovou almužnu to dělat nebude. Ego v tomhle případě, místo aby ubývalo, začne přibývat. Tomu člověku se pak dějí různé velmi nepříjemné věci.

Jsou ale dva typy magie. Černá magie a bílá magie. Ani jedna není správná a ani jedna není špatná. Černý mág do lidí bude zasahovat uměle. Černý mág nezná Ježíšovo učení. Nerozumí správně větě „já jsem ty a ty jsi já“. Neví, že každý jsme Bůh a že to, co dělá druhému člověku, dělá vlastně sám sobě. Takže když ten mág posílá silné energie na druhé lidi ze msty, dělá to vlastně sám sobě, ono ho to dostihne. Tuhle magii už vy, když jste dočetli až sem, máte za sebou, jinak byste to číst nemohli, bylo by vám zle. Kdybyste byli mágem, ve své pýše, protože mágové jsou ještě velice pyšní, byste řekli, že toho o stvoření víte mnohem víc. Neexistují náhody.

Následujících pár životů si tedy ten mág prožije hodně drsných, aby odčinil tu karmu, kterou si svým „zahráváním si“ s energiemi způsobil. Takoví černí mágové si berou za své „služby“ hodně vysoké částky. Těm pak třeba přestanou chodit lidi, třeba jim i ustřihnou elektřinu, nemají co jíst, daří se jim špatně. Navíc oni neznají tenhle systém. Ale je třeba milovat i černé i bílé mágy, protože jsou součástí stvoření. A pak, oni nám už ublížit nemohou, jen nebudou chápat, proč na nás ty jejich „léčitelské“ a jiné schopnosti nezabírají.

Když přijde běžný pacient k mágovi, ten mu samozřejmě pomůže, protože už má ty vibrace, kterými dokáže léčit. Může mu třeba stáhnout karmu nebo vytáhnout nějakou nemoc. Protože ale ten mág neví a nezná zákony stvoření, nemůže je ani vysvětlit tomu nemocnému. Pokud ten nemocný pak odejde od léčitele nebo mága zdravý a neví, čím si tu nemoc způsobil, velice brzy se ta nemoc vrátí a často ještě s horšími bolestmi.

Všechno je jen energie. Vidíme, že v dnešní době už nezabírají alopatické léky. Homeopatické léky ano, ty dokážou srovnat energii v karmickém záznamu. Je to jako kdyby nám někdo vytáhl karmický zápis. Důležité je ale i u těchto homeopatických léků vědět, proč se tam ten zápis vzal a jak napravit své chování. Žádný lék nám ale nemůže vysvětlit nic, ani udělat výklad. Je opravdu zapotřebí změnit chování, aby se nám ulevilo trvale, aby se už ta nemoc nevracela, musíme pochopit a žít to.

Po pár životech, kdy si člověk odžije černou magii, přijde období, kdy už ten člověk začne chtít pomáhat lidem. Začne dělat magii bílou. Ani bílý mág ještě neléčí pro lidi, přestože jim chce pomáhat. Bílý mág léčí proto, aby byl pochválen a ctěn. Chce se pyšnit tím, co dokázal. Boží tělo hodnotí naše úmysly, nejen činy. I úmysly jsou někdy skryté tím egoismem. Takže i když budeme pomáhat druhým a bude v nás ještě jen maličká špetka egoismu, nebude to ještě čisté. Egoismus na téhle úrovni může být i „pouhá“ touha po vděčnosti a poděkování. Když dva dělají totéž, není to totéž, to už jsme si vysvětlili u té zdravotní sestry.

Bílý mág tedy pomáhá lidem, ale pomáhá jim proto, aby se pyšnil. Jeho ego je ještě tak silné, že on si to ještě neuvědomuje. Pomáhá lidem ze své vůle, ze svého chtění být dobrý za každou cenu, a snaží se přelstít osud, podobně jako v té pohádce chtěl Dařbuján přelstít Smrťáčka. Ten mág si myslí, že pomáhá, ale on nepomáhá, on komplikuje. Už víme, že náš život probíhá od bodu A do bodu B, že jsme si do svého genomu vybrali určité situace. Například máme ve svém genomu napsáno, že v 36 letech onemocníme například rakovinou. Rok před tím si prožijeme zkoušku, kterou vlastně nezvládneme, prožijeme nějakou zlost, nějakou zášť, něco nás začne žrát zevnitř. V daném čase opravdu tou rakovinou onemocníme. V našem genomu je ale také napsáno, že se z toho dostaneme. Za dva roky se z toho dostaneme.

Tahle nemoc je pro nás zatím neléčitelná. Člověk se dostane až k tomu tunelu, kdy má šanci svůj život přehodnotit. Pokud to přehodnotí, a to přehodnocení přichází právě tehdy, když si člověk sáhne na svoje dno, které má každý někde jinde. Někdo ho má metr hluboko, někdo dva. Je to určitá míra, kdy to tomu člověku dojde. My to dno budeme mít ty dva roky. V těle se mezitím udály změny, vytvořil se nádor, takže jdeme samozřejmě do nemocnice, projdeme si nějakou chemoterapií, posléze operací, možná ozařováním. Mezitím samozřejmě přehodnotíme určité věci a chybí nám dva měsíce do toho, abychom pochopili. Abychom si sáhli na dno a zjistili, že to, co prožíváme dneska, že to nemuselo být, že jsme kdysi dávno nenáviděli kvůli nějaké maličkosti. Máme jiné priority, změnili jsme svůj pohled na svět.

Jenže mezitím v tomhle období potkáme bílého mága. Bílí mágové také musí zasahovat do stvoření, aby jednou pochopili a odložili tu svou magii, kterou prosazují do stvoření. A z druhé strany ti mágové jsou velice užiteční pro lidi, kteří se chtějí zbavit nemoci jen tak „zadarmo“ a nechtějí sami hledat důvod nemoci, nechtějí se měnit. Ten bílý mág se nám tedy připlete do cesty, chce nám pomoct. A skutečně nám pomůže. On si myslí, že nám pomohl. A běžně lidé si také myslí, že nám pomohl.

Jenže pravda je jiná. Nám scházely dva měsíce do pochopení, že ten člověk, na kterého jsme se předtím zlobili, je vlastně úžasný člověk, protože on nám přišel ukázat, že vše je dobré, přišel nás prozkoušet. Tehdy my bychom učili svoje buňky v těle se chovat dobře jedna k druhé. Ten nádor by se přestal po těch operacích a chemoterapiích rozmnožovat. Ale my jsme toho nedosáhli, zasáhl dva měsíce předtím člověk, který prosadil svoji vůli, protože se chtěl pyšnit, že někomu pomohl. Ten bílý mág takto zasahoval do dění, do kterého mu nic nebylo, a také si tím zapsal svojí karmu a bude za to nést následky.

Byla to ale i naše vůle a naše chtění se té nemoci zbavit. Nikdy nic není jen jednostranné. Nám, protože jsme prošli už určitým časem, který tady v těle prožíváme, uběhl čas, kdy jsme mohli mít klidný osud až do bodu B. Pochopení, které mělo přijít v tomhle bodě, nepřišlo a nám do toho poklidného zbytku života přibylo ještě pár let drsných, abychom došli k tomu pochopení, ke kterému jsme původně směřovali. Ten člověk a stejně tak my jsme si pouze mysleli, že on nám pomohl. On nám zkomplikoval náš osud. To je zasahování do boží vůle. Nikdo jiný nám nepomůže. Pomoct si můžeme jen my sami tím přijetím a pochopením. Druzí nám můžou pouze poradit, ukázat cestu, ale jít po ní už musíme sami.

Nepomohou nám ani žádné ochrany, žádná vajíčka před situacemi a před lidmi, jak to běžně mágové dělají. Tím si také všechno jenom komplikujeme. Ono nás to stejně dožene a pak ten náraz bude o to tvrdší. Hurá do všech zkoušek, které nás tam venku čekají.

Jestliže si tedy pár životů prožijeme jako černý mág, což jsme dělali všichni samozřejmě. A pár životů jako bílý mág, to jsme také dělali všichni. Pak jednou se narodíme velice blízko šesté čakry. V téhle fázi už máme neuvěřitelnou intuici, přichází vize a jednoho dne, dostaneme takzvanou nabídku. Naše Ego, ten úžasný černý pán, se dokáže převléknout za kohokoliv, komu věříme, a nabídne nám, cokoliv chceme. Je to zákon hmoty a prozkouší nás, jestli je ještě něco, co bychom chtěli, jestli v nás ještě je nějaký egoismus. Je to úžasný učitel, za to ho milujme ho, jedině láskou se ho zbavíme.

Pamatujme si, že magie, černá i bílá, je dobrá, protože vše je dobré a také všichni jsme si jí prošli, abychom si jí vyzkoušeli a naučili se správně chovat k energiím s respektem a pokorou.

 

kapitola 18

Satan

Vysvětlili jsme si, kdo nebo co je Bůh, jak funguje v našem světě a nyní snadno pochopíme i roli Satana. Satan je nádherný archanděl, který z lásky k Otci odložil svoji všelásku, jako mají ostatní archandělé a vyměnil ji za svoji sebelásku, za Egoismus. On hlídá rovinu, přes kterou už se dostanou jen opravdu čisté duše. Tahle rovina odděluje božský svět od neprojeveného světa, od toho, kam odcházíme po smrti. Kdyby on tu nebyl, projdou bytosti, které ještě mají Ego do božského světa. Andělé přece nemůžou mít Ego, to je nesmysl.

Satan tedy není ten, kdo bojuje s Bohem. Bůh je všechno, tedy Bůh je i ten Satan. Satan Bohu slouží. Jestliže jsme v posledním životě, už máme minimalizované Ego. Planeta nemá vibraci takovou, aby tady udržela člověka bez Ega, takže i ti nejosvícenější lidé to Ego mít musí. Někdo kouří, někdo chodí na sladké, někdo používá neslušná slova. Těsně před smrtí, než ten člověk má odejít, tuhle svoji vlastnost odloží a odchází, protože už ho tady nic nedrží.

V posledním životě si stoupneme před nejvyšší tribunál a Satan nám dá pár otázek. A když budeme ještě třeba chtít za všechny ty věci, které jsme tady udělali jenom poděkování a trochu vděčnosti, už jsme zpátky na zemi, jen proto, abychom tu pochvalu dostali, protože si tu pochvalu zasloužíme. Odsud odejde skutečně jen neegoistická bytost, která dělá vše ve prospěch celku, Boha vně, Boha v sobě. To je dokonalý stav.

Když se vrátíme k vásánám, když třeba budeme ještě trošku žárlit, trošku se zlobit, trošku neodpouštět, to jsou věci, které nejsou ještě úplně vyčištěné. Tyhle vásány máme ve svém duchovním srdci, to je náš záznam, který určuje, co se bude dít a z čeho budeme zkoušení. Ten Satan šlehne energii na naše vásány a přitáhne k nám člověka, který nás prozkouší. Například k nám přitáhne zloděje, který ještě není vědoucí. Ten člověk si ještě není vědom toho malého já, které není on. Ten člověk za to nemůže, že ještě podléhá Egu, že si myslí, já mu to auto ukradnu, protože to je nespravedlivé, abych byl stále chudý. Proč ten druhý má auto a já ne. Tenhle človíček je tu proto, aby nás prozkoušel.

My už bychom měli jen cítit nesmírný soucit s tím člověkem. Protože on si tím vytvoří zápis. Nemusíme mu to vracet. Ten člověk neví, že ho to dožene. Kdybychom to vrátili, už bychom si zase dělali zápis my, byli bychom vlastně stejní, jako on. On mu to vrátí někdo jiný. Kdybychom mu to vrátili my, musel by zase přijít někdo další, aby nám tu karmu vybil. Tady neplatí oko za oko.

Když si uvědomíme, kdo je vlastně Satan, tak nám dojde, že ta naše planeta je vlastně tak trochu schizofrenní. Každý máme v sobě dva hlasy. Někteří sice i víc, ale to jsou zase hlasy bytostí, které si lidé přitahují z jiných dimenzí.

Je tu tedy základní hlas lásky a pravdy a hlas negativní. V každém člověku tady na zemi, i v tom osvíceném, se občas ozve hlas negativity. Je to hlas Ega. Je zbytečné reagovat a dohadovat se s ním. Je hrozně mazané. Jakmile mu začneme oponovat, už nás má, už začneme váhat.

Když Ego přijde a řekne nám třeba: „něco mu uděláme, to je děsný prevít.“ Když nebudeme reagovat, budeme zticha, to Ego to párkrát zkusí, ale pak ztichne, protože se mu nikdo nevěnuje. Když v dobrém úmyslu začneme reagovat: „ale on už je hodnej, on už lidem pomáhá...“ Ego má na co reagovat a pokračuje: „jo, a ty si nepamatuješ, co udělal támhle Marušce?“ Neposlouchejme ho, to je jediná cesta. To Ego je dokonalé, je v nás všech, a když třeba neposlechneme ten svůj vnitřní hlas, který nám našeptává něco negativního, přijde nás ještě prozkoušet skrze jiného člověka, kterému třeba důvěřujeme, aby věděl, že to opravdu umíme nejednat negativně.

Nesmíme se nechat strhnout našeptáváním toho chtění, abychom někomu nerozbourali život, abychom někomu neublížili. Budeme pak mít v sobě úžasný klid, když ho neposlechneme. Nechme v sobě žít Boha.

Satan neboli Ego má nádhernou tvář, je to jeden z archandělů. Nemusíme se ho bát, on je tu ve službě pro Otce. Není pravda, že by byl plný nenávisti, zlosti a jiných neuvěřitelných věcí, které se tu dějí. Je to ten nejpřísnější a zároveň nejlepší učitel, kterého neoblafneme. Nechá nás sice v mnoha životech dělat nepravosti, ale pak si nás prozkouší. Můžeme třeba spoustou životů proplouvat a podvádět. Jako ve škole, když opíšeme test. Pak ale přijdeme k té poslední zkoušce a tam se ukáže, jestli jsme se to opravdu naučili. Ale jak říkám, není třeba se bát, vždy máme možnost opravné zkoušky.

Opravné zkoušky vždy přijdou samy a je zbytečné a mnohdy i velmi škodlivé se hrnout do zkoušek, na které ještě neuzrál čas, na které ještě nejsme připraveni, proto pozor na různé duchovní kurzy, které využívají regresi. My si v těch kurzech budeme hrát své minulé zkušenosti a oživovat si minulost, která už dávno není. Tou bytostí, která tam v tom čase byla, už nejsme. Kdysi jsme například měli nějaký problém, že jsme byli zlí na někoho, kdo už dnes nežije a my to s ním nemůžeme urovnat. My si ten zápis, že jsme to tehdy udělali špatně, neseme stále s sebou. Tíží nás to a vyhledáme nějaký kurz, který nám nabízí pomoc. Tam si zahrajeme hru, oživíme v sobě ty vzpomínky před třiceti lety, i tu situaci, která se nám nelíbila, takže přijedeme z kurzu domů a dva, tři dny zvracíme, protože si přitáhneme staré a těžké energie. Je to zbytečné.

Všechno, co neumíme v karmě, co jsme kdy nezvládli, nás dožene. Z přítomného okamžiku můžeme poznat, jací jsme byli v minulosti, nemusíme se do minulého okamžiku vracet. Jestliže tady a teď si nebudeme vyčítat, že jsme to tehdy pokazili, dočkáme se. Potkáme stejného Boha s tváří jiného člověka, se kterým budeme mít podobný problém, ale my ho tentokrát vyřešíme úplně jinak a tím opravíme svůj karmický zápis s tím člověkem před mnoha lety.

Všechno nás dožene v přítomnosti. Je zbytečné se šťourat v minulosti, co jsme komu kdy řekli a co jsme komu kdy udělali. Soustřeďme se na přítomnost, kdy všechno budeme moci opravit. Stačí jen pochopit. Uchraňme se zbytečných komplikací na podivných kurzech, za které většinou zaplatíme nemalé peníze a také nám to přinese jen další nevolnosti a bolesti.

Satan nás bude opravdu důkladně zkoušet, abychom byli opravdu čistí a mohli se dostat do Vodnáře. On nám bude přesně nabízet to, na co bychom vnitřně mohli ještě kývnout. I zvědavost je chtění. Chtění vědět. V pravou chvíli se dozvíme informaci, kterou máme vědět. Nešťourejme se ani v budoucnosti.

 

kapitola 19

Platónský věk Vodnáře

Zmínili jsme se několikrát o věku Vodnáře, který právě začíná. Jde o platónský měsíc. Platónský rok trvá asi 24 tisíc let. Dva tisíce let trvá jeden platónský měsíc. Když byl věk Berana, narodil se Mojžíš. Když přišel Ježíš, přišel věk Ryb. Nyní vcházíme do věku Vodnáře. Platónské měsíce se odpočítávají obráceně, je to dané nastavením planety, což by asi bylo náročné a možná i trochu zbytečné tady vysvětlovat. S každým novým měsícem přijde na zemi nový přinašeč, který sdělí lidstvu jeho úkoly.

Za Mojžíše, ve věku Berana bylo lidstvo ještě málo vyvinuté, bylo blíže zvířatům. Proto tu tehdy ještě existovaly hodně často sexuální vztahy se zvířaty. Mojžíš dostal od Otce desatero božích přikázání, aby se lidstvo trošku zharmonizovalo a dostalo se někam dál. Přesto, ještě dnes, když se kolem sebe podíváme, můžeme vidět, že ne všichni dokážou po čtyřech tisících letech žít podle desatera.

Za dva tisíce let přišla další fáze, Ryby, a s nimi Ježíš, který přinesl Bibli. Když se podíváme na starý zákon, vidíme, že tam to bylo ještě podle pravidla „oko za oko, zub za zub“. Samá zášť, samé boje, samé utrpení.

Ježíš nám přinesl další úkol. Ukřižovat svoje Ego neboli emocionalitu a logiku na břevnu prostoru a času. To je ta přítomnost. To jsme dostali za úkol a mnozí tomu ještě nerozumí. Když si veškeré lidstvo na planetě představíme jako tělo a rozdělíme si ho podle čaker, uvidíme, že jen jedna sedmina lidstva je připravena přemístit se do Vodnáře. Všichni, i ti, kteří o tom neví, jsme nesmrtelní. Všichni se dostaneme do království nebeského. Už to řekl i nový papež a vyvolal tím vlnu nesouhlasu mezi věřícími. Ale ta pravda je, že se tam dostaneme a pokud to nezvládneme v tomhle životě, zvládneme to v některém z dalších. Všichni vývojově spějeme ke stejnému cíli, k návratu k Bohu, k návratu do jednoty.

Každý přechod do dalšího, následujícího platónského měsíce je velmi těžký, protože lidstvo musí být hodně prozkoušeno. V Bibli se píše, že v téhle době přijdou kruté zkoušky, války, povodně, zemětřesení. Vzrůstá Satanova síla, on nás musí prozkoušet. Jak bychom se jinak dozvěděli, že neumíme odpouštět, kdyby nás z toho nikdo nepřišel prozkoušet. Zase jsme u toho, že vše je dobré.

Jestliže jsme prozkoušení, důkladně, a projdeme těmi zkouškami, pak přijde úleva. My projdeme do Vodnáře. Ostatní lidé, kteří do Vodnáře neprojdou, si v klidu, tady na Zemi, dožijí svoje životy do bodu B, budou tu s námi, ve třetí dimenzi a my vedle nich budeme už tvořit, budeme v páté dimenzi. My už budeme „tvořit“ a ostatní lidé ve třetí dimenzi si budou myslet, že máme prostě štěstí.

Děti, které se teď rodí, už se rodí do páté dimenze, do Vodnáře, jsou to tak zvané indigové děti. Lidé, kteří chápou tyto věci a žijí je, jsou vlastně tou přechodovou vrstvou. Nebojme se o naše blízké, oni jsou také nesmrtelní. Nevadí, že v tomto životě odmítají pochopit a připustit, že vše je dobré a že jsme všichni součástí jednoho těla. Nevadí, že odmítají Boha. Vše pochopí v některém z příštích životů. Naše planeta teď zvýšila své vibrace, a proto mnozí musí odejít, aby se pak mohli zase vrátit s novým úkolem.

Zodpovědnost máme pouze sami za sebe, za své činy a postoje. My už v této fázi musíme být absolutně čistí. Musíme být spokojení, nesmíme nenávidět, litovat, odsuzovat a posuzovat. Nesmíme litovat toho, že naši blízcí nesouhlasí s našimi názory a nesmíme je do toho ani tlačit.

Také musíme naprosto respektovat veškeré dění v Božím těle. Každý jsme si ve svém vývoji vybrali přesně takové situace a životní zkoušky, jaké pro svůj vývoj potřebujeme, takže i kdyby žena měla ve svém životě třeba deset partnerů, mají být, aby se naučila, co se naučit má. Nemůžeme posuzovat člověka podle osudu. Ta žena, která by v našich očích vypadala jako nestálá a nečistá, má možná čistší duši a úmysly, než my, kdo bychom ji soudili. A třeba právě ona se dostane do Vodnáře dříve nežli ten, kdo ji považuje za nečistou. Vzpomeňme si na otce Scholastika v pohádce Hrátky s Čertem.

 

kapitola 20

Mystická smrt

Náš postup se odehrává mezi neprojeveným a projeveným světem. Projevený, tam se rodíme a do neprojeveného světa odcházíme po smrti, když odkládáme tělo. Oba dva světy tvoří součást hmotného světa, do kterého se rodíme učit se. V prvním životě se narodíme do první úrovně. Oba dva světy mají sedm úrovní. Sedm úrovní, jako je sedm čaker. Máme tedy zhruba sedmdesát životů v každé úrovni.

Jednoho dne se stane, že už všechno umíme, že se dostaneme až k poslednímu životu. Tady to Ego už máme skutečně minimalizované na minimum a pak dochází k takzvané mystické smrti. Mystik umírá zhruba dvacet let před odložením mystického těla. Je to stejná smrt, která nás potkává při odchodu do neprojeveného světa, ale je poslední, proto se jmenuje mystická. Ten člověk odejde, ale jeho tělo tu zůstává, potkáváme ho na ulici, ale on tu není, on už je čistý Bůh, on jenom září. Je tu spoustu bytostí, které tu jenom dozařují, aby vyrovnávaly aurické vibrace naší planety. Vidíme, co se všechno děje na planetě a i ta planeta musí být v určité harmonii a mít určitou vibraci, jinak by se to zbortilo. To je zákon celého vesmíru.

Tihle lidé rozsévají klid kolem sebe, dělají neskutečně důležitou práci, i kdyby tu jen existovali. Ten člověk po smrti projede do své úrovně neprojeveného světa a dostane se k určité hranici, kterou obsluhuje ona neuvěřitelně veliká energie Satana. Satan je jeden z nejkrásnějších archandělů. Není třeba se ho bát, je opravdu neuvěřitelně krásný. Ve staré bibli se píše, že Satan je negativní a že bojuje proti Otci, že je to síla jakoby černá, zlá, tma proti světlu, ale tak to není.

Lidé, kteří už tedy prožili mystickou smrt, odložili veškeré své egoismy, a není už potřeba, aby se vraceli na zem a dorovnávali tady aurické vibrace, projdou tou hranicí do dalších světů, kde si plní zase další úkoly. Je to jako když ze základní školy postoupíme na střední. Jejich vývoj pokračuje dál. V době přechodu mezi platónskými měsíci se tu těchto lidí pohybuje po planetě mnohem více, než v jiných obdobích. Jsou to lidé, takzvaní převaděči, učitelé, kteří nám pomáhají a ukazují cestu.

 

kapitola 21

Meditace

Mnozí lidé se ptají na meditaci. Zda je to nutné, zda je to správné, jestli to člověku prospívá nebo ubližuje.

Meditace je způsob, jak se ponořit sám do sebe a zharmonizovat si tak čakerní systém. Je to způsob, jak se přiblížit spokojenosti. Člověk, i když neumí vytvořit tu lásku k Otci, může si ji zahrát jakoby na divadle. Tímto způsobem se můžeme dostat do meditačního stavu. Nejdříve to zkoušíme jako hru, pak to přijde samo. Meditovat musí lidé, kteří nejsou spokojeni na čakrách.

Jestliže nejsme spokojení na nějaké čakře, přijde nemoc, bolest a ta bolest nás zpřítomní. Jestliže nás něco bolí, nemyslíme na to, co bylo nebo co bude, cítíme tu bolest a jsme tady a teď. Boží tělo je geniální.

Je jedno, jestli se snažíme dostat v meditacích nahoru. Jestliže jsme šťastní a spokojení, nemusíme meditovat, On si pro nás sáhne sám. Pak zažíváme neuvěřitelné pocity, obzvlášť uprostřed noci, to bývá nejčastější. Pak můžeme zažít neuvěřitelný pocit blaženosti, kdy jenom vibrujeme.

Meditace je způsob, jak si sami navodíme pocit tady a teď. Ponoříme se sami do sebe a přiblížíme se tak svému vnitřnímu já. Pro mnohé lidi je to velice důležité duchovní cvičení, protože neznají jiný způsob, jak poznat, co se v nich děje. Meditací se učí. Jsou pak ale také lidé, kteří už v té spokojenosti a přítomnosti žijí. Žijí v té meditační hladině a nemusí přitom odcházet do nějakého jiného stavu vědomí.

Tady je třeba si opět uvědomit, že každý máme svoji vývojovou fázi, jsme takzvaně v jiných třídách. Pokud tedy jeden člověk tu meditaci potřebuje a našel v ní smysl života, je to v pořádku. Neměl by ale nutit druhé, aby také meditovali a neměl by je pokládat za špatné, protože nemeditují. Někteří lidé ještě k meditacím nedozráli a jiní ji mohou mít už dávno za sebou.

Proto, pokud meditujeme, je to dobře, učíme se tím. Druhým můžeme ukázat, jak na to, ale nechat je, ať si sami zvolí, jestli to chtějí nebo nechtějí dělat. Pokud nemeditujeme, je to opět dobře. Jsme prostě v jiné vývojové třídě.

 

kapitola 22

Hadí síla

Jestliže se dostaneme až pod šestou čakru, vyjede nám tak zvaná Hadí síla. Je to skutečně nádherný had, není třeba se ho bát. Pak máme několik dnů zvláštní stav blaženosti. Jednoho dne ta Hadí síla vyjede nad hlavu, sjede do duchovního srdce a my se rozplyneme. Pak už budeme celek, na kohokoliv se podíváme, budeme my, budeme pak jedno tělo s kýmkoliv, nebude už nikdo druhý. Tady přestává myšlení a žijeme intuicí. Proč bychom druhému ubližovali, vždyť bychom ubližovali jen sami sobě. A naopak, proč bychom druhému nedali něco ze svého, vždyť to dáváme sami sobě. Přestaneme žít normální pozemský život, změní se nám úplně myšlení, jsme všechno. Nemusíme se bát, nikdo nám už nemůže nic udělat, jedině kdybychom my někomu něco udělali, ale to už je nemožné v tomhle stavu myšlení.

Pozor, mágové to někdy vyvolávají uměle některými duchovními praktikami, ale pozor na to. Pokud si necháme takhle pomoct nebo si i třeba pomůžeme sami různými cvičeními, která také existují, zdemolujeme si tělo, protože to tělo na to není ještě připravené. Kdyby to tělo bylo připravené, vyjela by nám ta Hadí síla sama. K tomu dolezeme úplně obyčejně svojí spravedlností, svojí morálkou, svým normálním, obyčejným životem. To, co nám dává naše přítomnost, jsou naše zkoušky. Zachovejme se jedině tak, jak bychom chtěli, aby se k nám zachovali druzí. To je jediné pravidlo, kterého je třeba se důsledně držet. Všechno ostatní pak přijde samo.

 

kapitola 23

Na závěr

jak pomáhat lidem, kteří ještě neví

Je velmi těžké vysvětlovat ostatním lidem, kteří ještě za sebou nemají tolik životů a tolik zkušeností, proč ta která hrozná věc je skutečně správná. Nemusíme o tom mluvit, oni by nám nerozuměli, nejsou na to připravení. Stačí, že je svým chováním budeme zklidňovat. Budeme jim prostě, lidsky vysvětlovat, co je zapotřebí. Tím jim budeme upravovat jejich stav čaker a zlepšovat situaci kolem nás. Budeme takovým sluncem pro ostatní lidi a to je hrozně důležité. Vysvětleme jim například jen, že se to tak prostě stalo a teď už nemá cenu se tím trápit, že tím si jen přitěžují. Stačí, když jim řekneme, že vše zlé je k něčemu dobré, ať jsou trpěliví.

Nezapomeňme, že nemůžeme pomáhat člověku, který o to nestojí, který to nechce, a proto se netrapme tím, že naši pomoc odmítne a pošle nás s našimi řečmi „do háje“. Není to naše selhání, ale jen zkouška. Zkouška naší víry v to, že vše je dobré. Často je lepší nic neříkat, protože mnoho lidí to opravdu ještě nechápe. Důležité je tak žít. Pokud budeme žít tady a teď a podle pravidla, že vše je dobré, nebudeme druhým dělat to, co by se nám samotným nelíbilo, budeme nejvíce prospěšní. Ti, kteří jsou nám nablízku a jsou už připraveni, si toho všimnou sami a sami se budou ptát, sami nás budou následovat.

Je také běžné, že si nebudeme moci vzpomenout na základní věci, které bychom těm lidem chtěli říct. Je to normální. Vždy si vzpomeneme pouze na to, co ten člověk je schopný vstřebat a pochopit. Ani slovo navíc ze sebe nedostaneme, i kdybychom sebevíc chtěli. A kdybychom jim třeba četli nějakou pasáž z těchto stránek, a ten člověk nebude připravený, nebude to dávat smysl ani nám, ani tomu člověku. Opravdu, tohle je běžné. Neexistují náhody.

Kontakt

danuše zábranská příkrá 314
slušovice
76315
+420777088889 zabranska@avonet.cz